Ale ne ve vybetonovaných a stromů zbavovaných místech. To musí člověk sebrat odvahu, říct si – dobře, tak si ještě letos nebudu kupovat nový sporák – a sehnat si ubytování v horách nebo tam, kde stromy (vysoké) jsou. Stíněná, chladivá místa se najdou i v některých městech, ale venku je tak nějak jiný vzduch, mám pocit. I v těch Jeseníkách byla vedra, ale je to rozdíl. Proležet tam den pod vysokým stromem, hrát deskovou hru Česko (a červenat se překvapivě nad svými neznalostmi v části příroda, botanika), číst si (David Grossman - Přijde kůň do baru, doporučuju), povídat, mlčet - a ochlazovat se v mnoha brouzdalištích s ledovou vodou – což je i léčivé – mi přišlo jako ideál...
V horách je jistota, že nás vedro neumoří, nevím, jak u moře, já dřív jezdila mimo hlavní sezónu a jen jednou tu zásadu porušila. Letěli jsme do Řecka v srpnu, přes den asi 46 stupňů a večer jen o něco méně. Spali jsme na terase a zaháněli komáry, druhý den se ploužili a chtěli domů. Jenže jsme tam byli s cestovkou na dvanáct dní a odečítali žalostně každý den, jenž nás přiblíží odletu, dokonce jsme se vnucovali autokarovým zájezdům, odjíždějícím dřív, ale marně, museli jsme to tam protrpět. Od té doby jezdím na dovolenou nezávisle tak, abych se kdykoli mohla vrátit...
Přemýšlím v této souvislosti, kde všude jsem už byla a kolik peněz procestovala, jistě by za to v dřívějších cenových relacích byla chalupa a měla bych nyní vystaráno. Inu – tehdy člověk přemýšlel jinak, vyhladovělí čtyřiceti lety zákazů cestování jsme holt chtěli poznávat.
Tak jo, má to i svoji výhodu, člověk není frustrovaný lítostí, co všechno neviděl a mohl. Já viděla, ale nemám chalupu. Pravda, má ji bratr v nádherném místě nad městečkem, kde žije, říká se tam na Pasekách, sousedé žádní, všude lesy... Tam jezdím také moc ráda, i když venku řádí tropy, v tom starém domě je něco kolem dvaceti.
Vzývám tímto všechna místa se stromy, s chládkem, se studenou vodou, přeju nám, aby jí bylo pořád dost a stromů aby přibývalo. Opravdu jsou to plíce měst a tento sloupek nemá pointu, je to výlev už zase z pražského bytu, kde se ručička teploměru blíží sakra ke třicítce. Včera obora Hvězda, joj, tam je krásně, chládek, kavárna... Dnes se nám nikam nechce, tak si postěžuju aspoň tady a na inteligentnější text si musíte počkat, až se ochladí. Jako malou provokaci zde sdílím svoji fotku z minulého týdne – na Šeráku.
K mým naducaným tvářím tolik: Když mě po delší době uviděla kamarádka lékařka, řekla jen: "Cushingrův syndrom." Já: "Cože?" Ona: "No, že bereš kortikoidy."Uklidnila mě, že to, jakmile je přestanu užívat, zase zmizí.
Komentáře
Okomentovat