Blog Oliny Táborské

Nemám splín, že končí rok. Nevadí mi, že budu o rok starší – kdo ne? Co jsem nestihla za 364 dní, to za ten jeden nehodlám dohánět.  I tak se ohlížím pyšně, hodně jsem toho zvládla. Všechno, co lze ovlivnit. To, co mi nepřísluší měnit, jsem se konečně naučila nitrem přijmout a hlavou předat. Něco je i bolestivé – ale já už umím bravurně odevzdávat  do kompetence vyšších sil. Nikdo nemůže mít dokonalý život, proč bych ho měla mít zrovna já? I tak se řadím mezi lidi šťastné. Neohlížím se a nevyhlížím. Pilně pracuju, snažím se dělat to na plné pecky. Tak i lenoším, komunikuju a miluju.  Dřív jsem si přála leccos, s odstupem času si uvědomuju, že to většinou byla přání nesplnitelná. Kdyby tomu bylo naopak, splnila bych si je… Mám to, na co mám, v co věřím a co si zasloužím.  Umím odpouštět, nežít v křivdě, nikomu nevyčítat, naučila jsem se (konečně) neposuzovat a nepovyšovat se. To, na čem jsem si zakládala, selhalo, co jsem nedoceňovala,  se ukázalo být mým štěstím.  Co jsem za štěst

Stůl svátečně prostřen, kromě smažení kapra vše hotovo. Zbývá jen domazlit se s těstem vánočky. Krásná práce s kváskem, trvající už třetí den. Většinou to stojí za to, doufám, že i dnes. A tak mám chvíli času, než se všichni svátečně oblečou, učešou, naladí... Je to taková chvíle pro kávu a první ochutnávky cukroví, které se navzdory mému postoji – nepéct – nakonec v domácnosti objevilo (díky, kamarádko Vlastičko!) a díky Biorozmarýno! V mísách spousta ovoce, fíky, datle, i granátové jablíčko. Místo oběda koktejl z jablek, pomeranče a hurmikaki. Na zítra už se rozmrazuje vepřové na řízky... Máme se dobře. Máme se tak dobře, že skoro zapomínáme my, co bychom mohli pamatovat, že se takhle snadno vánoční stůl rozhodně nechystal. Proto teď tu pohodu pro více smyslů díky přírodní výzdobě bytu, vůni purpury, pohledu na vyleštěné svícny a představě, jak dobré bude chladící se víno z Moravy, trošku pokazím vzpomínkou na Štědrý den v roce 1982. Byl to pracovní den. Počítala jsem te

Spousta nedorozumění ve vztazích, o nichž se poslední dobou dozvídám, podle mě souvisí s nadcházejícími Vánocemi. S jejich současným pojetím vyznačujícím se nereálným očekáváním čehosi... Najednou všichni šílí ve snaze udělat si šťastnou rodinu aspoň jednou v roce, 24. prosince. Přitom Vánoce začínají na Boží hod, to je ten nejkrásnější svátek. Je o novém začátku, o naději. Tyto svátky mají už ze své podstaty člověka uvést do klidu, aby  tak vítal příchod světla, které se k nám po Slunovratu vrací, a také aby odpočíval po náročném roce a trošku to své celoroční úsilí oslavil. Hostinou, dárkem, který nutně nemusí mít materiální podobu. Stejně tam, kde vztahy nefungují po celý rok, nebudou dobré ani o Vánocích. Nikoho neuplatíme dárkem, když mu nedáme dar největší - svoji bezpodmínečnou lásku. Kdo toho není schopen, neví stejně, čím opravdu udělá radost a musí marnit drahocenný čas v obchodech sháněním všeho možného, čím si na Štědrý večer zaplácne svědomí. (Vynechávám rodiče malý

"Z ajímavá“nabídka koupě levné tramvajenky na jízdy městskou dopravou v Praze. „Měsíční jízdné jen 480 Kč. Ušetříte ročně 840 Kč.“ V ýzva: „Koupit.“ O bjev í se tabulka k vyplnění údajů. To zní hezky, obzvlášť když člověk ví, že měsíční kupon nebo dobití opencard na jeden měsíc stojí 550 Kč. Počítejme však: 480 x 12 rovná se 5760 Kč. Není to nějak moc? Kolik že stojí roční kupon nebo dobití, ať to mám správně? Vida, 4750 Kč. Napadá mě, komu se tedy vyplatí koupě „levné tramvajenky?“ Těm, co na léto odjedou z Prahy a sem tam se tu ukáží? Vezmu-li v potaz, že jedna jízda s možností přestupů stojí 32 Kč, dojde snad každému, že tohleto se brzy spíš prodraží... Nebo snad těm, co odjíždějí střídavě do ciziny a vyplatí se jim spíš kupovat si měsíční jízdné? No jo, ale každé přerušení této „levné“ tramvajenky, jak čtu dál, stojí 60 Kč. A podmínka je, že lze přerušit jen dvakrát... Tohle mi už vůbec nedává smysl, proč bych si měla něco tak nevýhodného koupit. Zajímalo mě, proč si pr