Přeskočit na hlavní obsah

Podivné počty aneb „šikovná“ nabídka skrytá v lákavém slovním hávu


"Zajímavá“nabídka koupě levné tramvajenky na jízdy městskou dopravou v Praze. „Měsíční jízdné jen 480 Kč. Ušetříte ročně 840 Kč.“
Výzva: „Koupit.“ Objeví se tabulka k vyplnění údajů.
To zní hezky, obzvlášť když člověk ví, že měsíční kupon nebo dobití opencard na jeden měsíc stojí 550 Kč.
Počítejme však: 480 x 12 rovná se 5760 Kč. Není to nějak moc? Kolik že stojí roční kupon nebo dobití, ať to mám správně? Vida, 4750 Kč. Napadá mě, komu se tedy vyplatí koupě „levné tramvajenky?“ Těm, co na léto odjedou z Prahy a sem tam se tu ukáží? Vezmu-li v potaz, že jedna jízda s možností přestupů stojí 32 Kč, dojde snad každému, že tohleto se brzy spíš prodraží... Nebo snad těm, co odjíždějí střídavě do ciziny a vyplatí se jim spíš kupovat si měsíční jízdné? No jo, ale každé přerušení této „levné“ tramvajenky, jak čtu dál, stojí 60 Kč. A podmínka je, že lze přerušit jen dvakrát...
Tohle mi už vůbec nedává smysl, proč bych si měla něco tak nevýhodného koupit. Zajímalo mě, proč si pražský dopravní podnik tak ošklivě nabíhá, už tak má pověst pošramocenou  nejen kvůli Opencard a podezření z machinací s cenou lístků, jejíž část jde někam předaleko na nějaké přechytré účty...
Tak jsem se podívala, kdo vlastně tuto službu nabízí. A vida, není to Dopravní podnik. Je to firma, která vytváří nové produkty a služby. Direct People s.r.o. Na jednu z „nejčastějších“ otázek, zda jde o Dopravní podnik, odpovídá: „Ne, nejsme. Pouze poskytujeme možnost nákupu ročního kuponu za zvýhodněnou měsíční cenu. Náš společný vztah je čistě o financování kuponu.“
Pročpak?  ptám se já. Tady přece rozhodně nejde o altruismus, spíš mi to zavání fintou šmejdů. Je tak šikovně promyšlená, že by jeden fakt naletěl. Leda bych fakt špatně počítala a nevěděla, že si lidé rádi koupí levnou tramvajenku za 480 Kč měsíčně, čímž ušetří 70 Kč měsíčně, ale přijdou o 1010 Kč.
Kdo tohle mohl vymyslet?No, kdo! Marketingový mág přece. Víte, co všechno lze skrýt pod lákavý slovní háv?
„Co kdyby existoval způsob, jak odkrýt i skryté potřeby klientů?
Co kdybychom přišli s nápady, o  kterých se konkurenci ani nezdálo?“ ptá se společnost mladých nepochybně chytrých lidí. Nebo spíš vychytralých?
Hm, co dodat? Snad jen citovat odpověď na dotaz, jak to, že je „levná“ tramvajenka levnější: „Ve skutečnosti na Vaši Opencard zakoupíte roční jízdné, které nám ovšem můžete platit měsíčně, jak jste dnes zvyklí.“ 
To jsem tomu dala. Přiznávám, že už tomu nerozumím ani za mák... Vy ano?



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Plníme si sen - ukázka z mé druhé knížky

Ubytovali jsme se nedaleko chrámu Haghia Sophia. V nepředraženém hotýlku jsme měli všechno, co je potřeba – pohodlnou postel, klimatizaci, minibalkonek a snídani. To nám stačilo. Každý den jsme vyráželi vybaveni mapou, fotoaparátem, kamerou a tureckými lirami. Plán byl jasný – chodit po místech nám důvěrně známých z knihy. Někdy jsme viděli realitu úplně jinak, než jaká byla představa, ale o to se stalo naše putováné napínavější. Také jsme zkoumali, zda je Istanbul skutečně melancholický, jak to krásně Pamuk popisuje, a číhali jsme, zda se projeví jím zmíněná nálada hüzün, což je turecké slovo označující právě melancholii. Kapitola v knize nás fascionovala natolik, že jsme se chtěli vcítit podobně jako při četbě. A tak jsme čekali na večerní západ slunce, v němž jsme – podle toho, kde jsme zrovna byli - s nadšením sledovali dění na vodě, na protějším břehu, anebo ve starých čtvrtích, a snažili se vnímat to podobně jako on. Pro nás mělo tohle město samozřejmě zcela jiné kouzlo na