Přeskočit na hlavní obsah

Dnešní kalamita - i zpravodajská



Příroda už to nevydržela a ukázala nám, co je důležité. Prověřila nás, zda jsme schopni se o sebe postarat i bez prezidenta, poslanecké sněmovny a senátu. Sleduju zprávy. Po celé republice maximální nasazení všech nebo většiny zodpovědných. Mají premiéru – zmrzlé troleje, to tu, jak říkají, ještě nebylo. Doprava se nicméně postupně obnovuje, právě se dozvídám, že i na náš vidrholec už jedou dvě tramvajové linky ze tří. Zdravotníci odbavují nečekané množství pacientů a každý na svém místě dělá, co může a co umí. Nasazení, které mluví za vše, celá republika opět prokazuje schopnost zabrat, když je to třeba.
Neříkám, že bych chtěla být na místě cestujících, uvízlých v noci někde v polích nebo v neznámých městech. Sama jsem měla v tyto dny cestovat do Bratislavy, okolnosti tomu chtěly, že sedím doma v teple a rozčiluju se jen nad stupidním zpravodajstvím veřejnoprávní televize. Dávat hejtmanům a primátorům, kteří se už od noci snaží zvládat nenadálou meteorologickou kalamitu, otázky typu: „Nešlo tomu předejít? Jaká opatření jste přijali propříště?“ mi připadá, jako bych si po upadnutí na náledí měla dát závazek, že si příště tu nohu už nezlomím.
Někteří snaživí zpravodajové se také moc nepřevedli. Bože, když nejde elektřina, tak skutečně lze čekat, že se rozmrazí lednice, no a? Venku je zima, tak vynesu potraviny na mráz, copak tohle je to nejdůležitější, co by nás dnes mělo zajímat? Musela jsem se dokonce přesvědčit, že se nedívám na komerční televizi!
Když se pak vidí tihle ambiciozní žurnalisté ze záznamu, můžou být s takovou prací opravdu spokojeni? Nevěřím, třeba je popadá vztek na nadřízené, kteří jim tento způsob práce vnutili. Na druhé straně -  není jejich vinou, že podobné zpravodajství nepokrývají redaktoři, orientující se v daném oboru.
Mnozí redaktoři, moderátoři a zpravodajové by si nicméně měli sami dát předsevzetí, že budou stejně přísní, jako byli na regionální politiky, i na ty ústavní a hlavně, že budou propříště lépe připravení, aby dokázali čelit jejich kecům a nenechávat nás bez zásadních odpovědí.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Plníme si sen - ukázka z mé druhé knížky

Ubytovali jsme se nedaleko chrámu Haghia Sophia. V nepředraženém hotýlku jsme měli všechno, co je potřeba – pohodlnou postel, klimatizaci, minibalkonek a snídani. To nám stačilo. Každý den jsme vyráželi vybaveni mapou, fotoaparátem, kamerou a tureckými lirami. Plán byl jasný – chodit po místech nám důvěrně známých z knihy. Někdy jsme viděli realitu úplně jinak, než jaká byla představa, ale o to se stalo naše putováné napínavější. Také jsme zkoumali, zda je Istanbul skutečně melancholický, jak to krásně Pamuk popisuje, a číhali jsme, zda se projeví jím zmíněná nálada hüzün, což je turecké slovo označující právě melancholii. Kapitola v knize nás fascionovala natolik, že jsme se chtěli vcítit podobně jako při četbě. A tak jsme čekali na večerní západ slunce, v němž jsme – podle toho, kde jsme zrovna byli - s nadšením sledovali dění na vodě, na protějším břehu, anebo ve starých čtvrtích, a snažili se vnímat to podobně jako on. Pro nás mělo tohle město samozřejmě zcela jiné kouzlo na