"Všivý" Štědrý večer

Stůl svátečně prostřen, kromě smažení kapra vše hotovo.

Zbývá jen domazlit se s těstem vánočky. Krásná práce s kváskem, trvající už třetí den. Většinou to stojí za to, doufám, že i dnes. A tak mám chvíli času, než se všichni svátečně oblečou, učešou, naladí... Je to taková chvíle pro kávu a první ochutnávky cukroví, které se navzdory mému postoji – nepéct – nakonec v domácnosti objevilo (díky, kamarádko Vlastičko!) a díky Biorozmarýno! V mísách spousta ovoce, fíky, datle, i granátové jablíčko. Místo oběda koktejl z jablek, pomeranče a hurmikaki. Na zítra už se rozmrazuje vepřové na řízky...

Máme se dobře. Máme se tak dobře, že skoro zapomínáme my, co bychom mohli pamatovat, že se takhle snadno vánoční stůl rozhodně nechystal. Proto teď tu pohodu pro více smyslů díky přírodní výzdobě bytu, vůni purpury, pohledu na vyleštěné svícny a představě, jak dobré bude chladící se víno z Moravy, trošku pokazím vzpomínkou na Štědrý den v roce 1982.

Byl to pracovní den. Počítala jsem tenkrát trenýrky a nátělníky v jednom vojenském útvaru. Práce mě zoufale nenaplňovala, flákala jsem ji, jak to jen šlo, ale do zaměstnání jsem přijít musela i toho 24. prosince. Nadřízený mě moc rád neměl, neušlo mu, jak si nevážím svých chlebodárců, ale byl to moc hodný nadporučík. „Jděte domů, ať to stihnete,“ vybídl mě někdy kolem čtrnácté hodiny. Domů pro mě znamenalo stavit se ve školce pro děti. Manžel sloužil armádě bez ohledu na svatý svátek zrození Ježíše a vojáci ho potřebovali víc než rodina.

Zodpovědnost za oslavu Štědrého večera jsem měla já, takže jsem vyslala šéfovi mimořádně šťastný úsměv za dárek nejcennější - čas, a utíkala k mateřince. Úsměvu mě zbavila soudružka učitelka, která mi s falešně vyděšeným výrazem ve tváři oznámila, že moje děti mají vši.

Zaprvé jsem se zastyděla, za druhé si pomyslela, jak zbytečně a krátce jsem se radovala z časového přídavku. Až za třetí mi došlo, že nemám doma nic, čím se vši odhánějí. I svěřila jsem se pokrytecké pedagožce, která řekla: „Moment“ a za chvíli už mi podávala sprej, ničitel to vší i vajíček jimi nakladených. Než jsem si stačila uvědomit, že problém se rozhodně netýká jen mých dětí a že se nemusím tudíž červenat, popřála mi šťastného a veselého Dědu Mráze a zmizela ve třídě.

Do večera jsem se patlala s hlavičkami dětí, na nic jiného nemyslíc, zatímco oběti té vlasové operace se těšily na Ježíška; u nás doma jen a jen Ježíšek. Nepamatuju, byla-li jsem tak skvělá matka, která se poté dokázala vykašlat na všechno, co pro ty dva už nebylo podstatné, a opravdu vykouzlila jen stromek a dárky. Dokud děti na Ježíška věřily, snažili jsme se chystat všechno tak, aby to pro ně bylo překvapení – nikdy nás neviděli strojit borovičku či smrk ani přinášet dárky. Dokud věřily, že tohle je dílo Jezulátka, byla pro ně každá štědrovečerní krmě hodně zbytečným průtahem do zazvonění zvonečku.

Hlady jsme nebyli, to rozhodně ne. Tenkrát jsem byla matka soutěživá a pekla po nocích, dvanáct druhů cukroví nebylo výjimkou. To dětem asi stačilo, možná si dali trochu rybí polévky, připravené naštěstí den předem. Vím jen, že když přišel muž z kasáren, děti už spaly a my dva jsme dokončili štědrovečerní přípravy a snažili se oslavit svátky, jak tradice žádá.  Bez syna a dcery, sladce spící svůj vánoční sen, to však tenkrát nebylo ono. Nebo snad ano? Diáky z toho večera, jak se tak na ně dívám, říkají, že i tak to byly hezké Vánoce. A to se tenkrát opravdu všechno, co k nim patřilo, těžko shánělo. Být tomu tak dnes, nesedím tu ve vzpomínkách, ale kmitám a kdo ví, možná ještě stojím frontu v obchodě, kam právě přivezli mandle nebo mandarinky.

Takže, přátelé, znám dnes jen jeden důvod, který nám může sváteční den překazit, je to však záležitost nás natolik přesahující, že končím vyjádřením naděje,  že každý z nás může mít takové Vánoce, jaké si zaslouží. Takže – opravdu šťastné a veselé!  Na fotce je výsledek mé láskyplné tvorby u plotny. Udělat vánočku z droždí není problém, udělat ji z kvásku, aby byla hezká a kyprá (a dobrá), je... No schválně, co myslíte?