Přeskočit na hlavní obsah

Únik z Prahy


Když máš všeho dost, vypadni z domu, změň na chvíli prostředí. Poznáš něco nového, vzdálíš se problémům, které na tebe sice počkají, ale máš možnost se k nim postavit s odstupem. Mně prospělo pár dní v západních Čechách. Mariánky jsem znala, kdo taky ne, ale objevila jsem Cheb. Představovala jsem si ho jinak, malé náměstí se Špalíčkem budov. Je to obrovské náměstí, pěší zóna lemovaná zrekonstruovanými historickými budovami... 
Až na tu kávu v kavárně ve Špalíčku! Byla příšerná, stejně jako „domácí“ lívance. Vypadaly napohled chutně, i když já bych si je dala bez šlehačky, ale proti gustu... Jenže je asi ohřáli v mikrovlnce, záhy poskakovaly po talíři jak hokejové puky. Na fotce to ovšem vypadá svůdně, ale možná to tak německým turistům chutná. Dobrovolně bych si do cappuccina nedala čokoládu ani skořici, protože tam nepatří a také bych přidala do stroje víc kávy. 
Vše odpuštěno, Cheb je nádherný, máme v plánu „pobejt“ tam příště déle.  A na kávu budeme chodit jinam.
Cestou do Prahy jsme to vzali přes  Konstantinovy Lázně málo obydleným krajem lesů a strání. Pohádková krajina, hned bych se sem stěhovala, i kvůli vzduchu, tady jsem nepotřebovala kapesník. V tomto životě už to nezvládnu a v příštím, až sem zavítám, už to tu budou prznit developeři.
Doma na mě žádné problémy nečekaly, doufala jsem ovšem, že se vzdálím dosahu politiky. Kdepak! Při skvělé masáži v Mariánkách jsem absolvovala přednášku o tom, jak dobře se máme díky panu prezidentovi, který se postaral o ... Nevím, o co všechno se postaral, vypnula jsem, a dokonce dokázala mlčet. Já si pobyt nepokazím, opakovala jsem si a vybavila cenu jedné palačinky v místní poloprázdné palačinkárně - 185 Kč. Prskni tam šlehačku a zmrzlinu, trochu vaječňáku... To bych ani v Praze nenašla.
Když jsem se podívala v archivu čt 24 na některé publicistické pořady a narazila na neuvěřitelný projev karlovarské hejtmanky v nedělních OVM, na stěhování mě přešla  chuť. V Praze to přece jen teď vypadá slibněji.
Foto: Pohoštění v kavárně ve Špalíčku
          V Chebu je krásně









Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Perfect day

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br

Bolševik v nás

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je