Vyšla "dvojka" Jak to vidí Ivanka Adamcová.
Byly to nervy! Což o to, psalo se mi lehce jako vždy, jen jsme musely s Ivou Adamcovou pořád improvizovat. Od jara nám nic nevycházelo, rušily jsme jedno setkání za druhým (kvůli nahrávání jejích komentářů k mým příběhům). Musely jsme zrušit benefici, kde už měla být knížka představena, i můj pobyt na Statku Slunečnice, kde bych Ivě nastavila diktafon. A když už jsme našly způsob, jak to zvládnout na dálku a můj nemocný syn, grafik, měl zrovna dobré období a mohl na knížce pracovat, došlo na nejsložitější problém. Termín v tiskárně. Objednávám ho po zkušenostech z dřívějška, až když mám jistotu, že jej pak stihnu. A tak jsem v srpnu získala říjnové datum, dvacátého. Jupíí, to se do Vánoc bude prodávat!
No, i v tiskárně mají své starosti s covidem, tak abychom to neměli moc jednoduché, tento termín nakonec nevyšel. Jenže! Abych odnosila haldy knih, které mi řidič složí na zem před dům, potřebuju pár lidí na výpomoc. Ti, co by měli čas onoho dvacátého, už jej neměli později, někteří by už ani přijet nemohli, protože zrovna bojují s covidem a taky nám vláda povolila společnost pouze dvou lidí. Jak normálně dobře spím, pár bezesných nocí mě neminulo.
Další termín od tiskárny byl, řekněme klouzavý. Prý buď 27. nebo 29.10. A tak nezbylo, než v sobě objevit logistické sklony. Já, nepraktická bohémka. A hlídat a hlídat termín, neustále si jej potvrzovat, ujišťovat se a ujišťovat se, že ti, co slíbili, fakt přijedou a pomohou a do toho trnout, s jakým zákazem spolčování ještě vláda přijde (pozor, tohle nekritizuji, jen konstatuji). Stejně jsem nakonec nevěděla ani dvě hodiny před příjezdem auta s knihami, že to klapne (tak jako to nevědí ani v tiskárně, kdo jim kdy kvůli covidu odpadne). Z původní sestavy ochotníků zbyl jeden. A já se synem. Protože se část knih hned odvážela prodejcům, pozvala jsem je, ať si je přijedou vyzvednout před barák. Jeden z nich, protože měl v době příjezdu nákladu knih jednání, nám aspoň chytře zaparkoval auto a dal mi od něj klíče, a tak jsme první tisícovku knih naložili k němu. To jsme ještě měli energii. Pak přijel můj oblíbený knihkupec, s nímž je fantastická spolupráce, nabral si, co potřeboval, už už se chystal odjet prodávat, ale začalo mrholit. A tak ještě pomohl nanosit knihy z chodníku pod stříšku, odkud je kamarád s rudlem vozil výtahem. Při této akci jsme museli hlídat rozestupy a dbát na to, aby se u auta pohybovali vždy jen dva státem povolení lidé. Všichni jsme měli roušky nebo respirátory, to se nám dýchalo!
Knihami jsem obložila každé volné místo v bytě. Teď to u mne vypadá úžasně, pozitivní (založením) Ivanka na mě kouká, kam vejdu. Nevadí mi to, naopak, protože ji mám ráda a její učení taky. Naučila mě zvládat horší situace, než byla ta včerejší. Ovládat emoce, nebrat se vážně, nedělat z komára velblouda a přijímat realitu takovou, jaká je a neztrácet čas marnými představami, jaké to chci mít a pak následným zklamáním, že to nevychází.
Ve "dvojce" jsou tak jako v "jedničce" příběhy lidí. Co člověk, to originál, stejně jako jeho problémy. Iva k nim namluvila komentáře, které, když jsem je přepisovala a redigovala, mě opět pobavily a nejen to. Potvrdily mi, co stále nezvládám - posuzování. Pořád jsem při psaní myslela na to, že Iva popisovaný problém nebo situaci odsoudí, označí jako špatnost. No, vyvedla mě z omylu a posunula zase o krok dál. Prostě ne, nic není špatné, všechno je dobré takové, jaké to je. Prostě to je a mi nezbývá, než to jednak přijmout, druhak se s tím porvat. VYŘEŠIT TO.
To je celé. Přeju i této knize, ať jde na odbyt a pomáhá čtenářům v jejich rozhodování, zda se hroutit a bědovat, nebo jen prachobyčejně věci řešit, jednu po druhé. Maximum informací ke knize i k prodeji zde: https://www.jak-to-vidi-ivanka-adamcova.cz/
Komentáře
Okomentovat