Vzpomínkový a virtuální Boží hod

Tento den mám nejraději z celého roku. Začínají Vánoce. Všechno ztichne, svět je unavený z příprav na svátky, jimž předchází materiálnější Štědrý den. Však ani nebyl dlouho státním svátkem, pamatuji dobu, kdy jsem 24.12. musela do práce. Vzpomínám, jak mě jednou nadřízený pustil domů o dvě hodiny dřív, abych mohla připravit večeři. Běžela jsem vyzvednout děti ve školce, kde mě vítala učitelka se sprejem proti vším. Řádily tam tak, že se nevyhnuly ani nám. A tak jsem ty dvě nabyté hodiny zase ztratila vyčesáváním hmyzu z dětských vlásků, ale večer tím ani moc poznamenaný nebyl. Nevím, jak jsme to tenkrát mohly zvládat, ale zvládaly jsme. Navíc se těžko shánělo všechno potřebné k večeři, kterou jsme chtěly připravit krapet slavnostnější. Byly jsme vycvičené věčným improvizováním a všechny jsme všechno nakonec stihly. Jen jsme pak přemáhaly únavu, aby děti nic nepoznaly.

Teď je volno i na Štědrý den a zboží v obchodech nadbytek. E shopy fungují i za koronavirových karantén. Spíš je problém vymyslet něco, co není tak docela všední a ještě potěší. |Někdy to dá práci. Někdo to dokonce umí.

Jeden můj syn je ryze technicky založený. Moc si s ním nepopovídáte, nemáte-li detailní zálibu v počítačích a počítačové hudbě. Snažíme se doma dávat dárky hlavně pro radost, a tak pro jistotu stále píšeme Ježíškovi, což jsme zavedli, když byly děti malé. Ježíšek se snaží vyhovět, ale aby tu chvíli nad dárky zpestřil, přihodí vždy něco nečekaného. A tak jsem včera k přepěťovači – hlavnímu dárku, dostala taky DVD Mikea Olfielda Tubular Bells 2. Jde o živý koncert z Londýna z roku 1998. Na Štědrý večer ho z internetu sledujeme místo pohádky. Léta jsme neměli televizi a už jsme si na ni nezvykli.

Syn si ovšem uvědomil, že nemáme DVD přehrávač, a tak mi ještě přidal k dárkům usb s koncertem, který mi tam nahrál. To je zcela jiná kvalita než jen z internetu. A tak jsme si ho dali včera dvakrát.

Tak. Jedna tradice splněna. 

Druhá, na Boží hod, je kromě snídaňové vánočky, kterou peču den předtím, i poslech zcela jiného druhu hudby. A je to tradice nepříliš stará, protože tohle CD, které mi teď hraje, vydala Pavla Štěpničková před dvěma lety. Když jsme si je vloni na Boží hod pustili, bylo jasné, že se zařadí do zlatého fondu našich oblíbených. Je jich tam víc, dnes zůstanu u Pavlina Land of Soul a trochu zavzpomínám.

V roce 1996 mě zaměstnavatel poslal do jazykovky naučit se němčinu. Učila mě Pavla. Trávily jsme spolu dva roky dvakrát tři hodiny týdně. To je dobrý základ pro mnohaleté přátelství...

Pavla letos vydala další CD – Kruhy se točí, ale kvůli covidu jsme se ještě neviděly. Mám ho u ní, stejně jako má ona u mě knížku, kterou jsem vydala v říjnu.

Vánoce patří jak rodinným, tak i přátelským setkáváním. Některé Vánoce, jako ty letošní, jsou v mnoha rodinách o setkáních spíš vzpomínkových a virtuálních. I tento druh prožívání může být bohatý. Přinejmenším tak, jak bohatý jsme měli život před coronavirem...