Přeskočit na hlavní obsah

Politici, neurážejte nás dárečky, chceme důstojnou důchodovou reformu!

Ani třicet let nestačilo na vytvoření důstojné a motivující důchodové reformy

Jsem seniorka. Vadí mi paušalizování v éteru, pojetí seniorů v této zemi a bohorovnost, s jakou se tady o seniorech mluví, píše a přemýšlí. Zavinily to všechny vlády od roku 1989. Nedokázaly vytvořit důchodovou reformu, která vezme v potaz situaci socialistických platů a tudíž i nízkých odvodů do systému. Zároveň bylo nutné okamžitě nastavit reformu tak, aby motivovala pracující k osobní zodpovědnosti a umožnila jim způsob šetření si na penzi. Jenže - tohle bylo a snad i je neřešitelné vzhledem k tomu, že velká část pracujících stále nedosahuje průměrné výše platu. 
Je tohle důvod, proč se žádné z komisí, snažící se o důchodovou reformu, nic nepodařilo? Ale nejsme jediná postkomunistická země, která tohle musela řešit. Jak si s tím poradili jinde? 
Důsledkem je současná situace s vysokou inflací, enormním zdražováním. Přijde mi ovšem smutné, že si někteří senioři za vlády ANO tak zvykli přijímat finanční dárečky v podobě dvou stovek k zákonné valorizaci nebo pěti tisícům na Vánoce, že už se ani neunavují zajímat se o kroky současné vlády, která se na jednu stranu snaží pomáhat jen potřebným v případě zdražování energií. Na druhou stranu zvolí stejně populistický krok, jako ta předešlá. Pět tisíc v září dostanou rodiny s dětmi do 18 let, přičemž děti nad touto věkovou hrancí ještě studují a finančně rodinu zatěžují mnohem víc než děti mladší. Možná si navrhovatelé tohoto zákona řekli, že děti nad osmnáct si už mohou přivydělat, jinak si to neumím vysvětlit. 

Jen prací si nikdo ze seniorů na slušnou penzi nemohl vydělat

Po celý produktivní život jsem měla normální plat, jako většina vysokoškoláků. Za socíku 2800 hrubého. Nejhorší byla 90. léta, jako novinářka jsem měla plat 3400 a měnila redakce, kde jsem se postupně po tisícovkách drala finančně nahoru. V 90. letech po liberalizaci cen jsem musela pronajmout v tři plus jedna jeden pokoj, abych utáhla rodinný rozpočet se dvěma dětmi.
Až před padesátkou jsem se zmohla na slušnou částku, ale opět to nebylo na velké úspory, protože jsem musela kompenzovat vše, co jsem do té doby kvůli nedostatku peněz zanedbávala. Moje priorita byla vzdělání dvou dětí, což se podařilo. Finančně to bylo jak se říká "na knop". Abych to zvládla, musela jsem si přibrat k zaměstnání ještě přivýdělek.
Důchod, který mi pak stát vyměřil, mě šokoval. Zklamání. Od té doby si přivydělávám. Mě si žádná strana nekoupí.
Vánočních a hlavně předvolebních pět tisíc pro seniory vnímám docela jako urážku, protože si zasloužíme víc než tohle ponížení. Zasloužíme si strategičtější kroky do budoucnosti. Nelíbí se mi atmosféra ve společnosti ani to, že se na státním rozpočtu mnohem víc než senioři přiživují jiné vrstvy společnosti, kolem nichž je však ticho. Vzpomínám na spousty agentur, které mi coby novinářce nabízely spolupráci - byl to čirý marketing. Bylo by zajímavé odhalit, kolik peněz se státního rozpočtu jde přes různé agentury mimo skutečné potřeby státu.
Snad se tato vláda opravdu zaměří na systematickou podporu vzdělanosti, vědy a výzkumu a také zaměstnavatelů a OSVČ. Oni určují, jaká tu bude životní úroveň. 

Ideály mládí? Jen do toho!

Zažila jsem toho hodně. Třicet osm let života v totalitní zemi, kdy jsem neměla právo žít si svůj život, myslet si, co chci, cestovat, kam chci, číst co chci, dělat si ve volném čase, co chci. Naději na kvalitní demokracii brzy vystřídalo poznání, že materiál, který komunisté čtyřicet let formovali, jí škodí. Klondike, který se v devadesátkách zformoval, nás pronásleduje dosud. Vyprodukoval nespokojenost, frustraci části obyvatel, hnutí ANO a další populistické strany, jejichž vůdci jsou štváči, manipulující s frustrovanou částí společnosti. Je to velmi nebezpečný trend. 

Historická poučení

Vedle psaní knih mě baví historie. Nacházím v ní spoustu paralel. O to víc zdůrazňuji, jak nebezpečné je dávat prostor populistům. 
Když narazím na člověka, který je volí, a zdůrazňuji, že to nejsou jen senioři!, ptám se, proč. Odpovědi respektuju, i když s nimi nesouhlasím. Většinou se zapouzdřili. Přestali věřit, že je možná změna. 
Nemá cenu je shazovat, je třeba s nimi komunikovat, ale ne tak, jak to dělají kupříkladu vůdci ANO a SPD, kteří vsadili svoji politickou kariéru na naivitu voličů, věřících jejich laciným slibům. 
Ano, vím, objevuji tu nyní Ameriku.
Přemýšlela jsem, v čem je problém a napadá mě, že v prioritách. Máme poněkud jiné hodnoty než země, jimž závidíme. Chceme víc, než na co máme, ale neumíme si to přiznat.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Bolševik v nás

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta