Strašně dlouho jsem tady nepsala. Soustředila jsem se na psaní dvou knížek. Jedna, kterou jsem měla rozepsanou nějaký čas, vyjde koncem letošního října, druhá na jaře příští rok. To však neznamená, že jsem nevnímala a nesledovala, co se děje. Hlavní téma je samozřejmě Covid 19. Zkrátím na C19.
To tedy byl rok!
Nejsem tak prozíravá jako moje sestra, která když viděla v televizi, jak čínský Wu-chan zachvátila pandemie, pořídila pro celou rodinu roušky, respirátory a dezinfekci. Já byla v březnu jedna z těch, jimž nezbývalo, než začít šít. Nemám šicí stroj, a tak jsem šila v rukou, z ubrusu. A syn byl první, kdo s rouškou vyrazil na nákup, vrátil se domů rozesmátý z reakce lidí. Zírali na něj prý buď jako na cvoka nebo na nemocného. Druhý den dostali nařízeno nosit roušky i oni.
Kamarádky, které nemohly chodit do práce, začaly šít, jedna si dokonce koupila i stroj. A jiná mi roušky posílala z Moravy, já je rozdávala v obchodech a na poště. V první dny je ode mne lidé přijímali s vděkem. Za čas jsem nakoupila profesionální roušky i respirátory, a tak jsme zásobeni.
V březnu v očekávání dlouhé pauzy, kdy se neuvidíme, přijel na jednu noc druhý syn, žijící v zahraničí. Další den zavřeli hranice, a tak zůstal do konce června. Je akademik, psal knihu a s pracovištěm se „stýkal“ přes videokonference.
Máme spolu narozeniny v jeden den. Netušili jsme, že je spolu oslavíme, tohle už se nám léta nepodařilo. Bylo to krásné. A snad se můžu pochlubit, že pro nás byly ty čtyři měsíce, kdy u nás pobýval, každodenní slavností. Já se zdokonalila ve vaření veganských jídel v kombinaci s jídlem běžným, v ohleduplnosti vůči dospělému děcku, které bylo doma, ale potřebovalo pracovat, a znáte matky, ty by nejraději okupovay veškerý jeho volný čas.
No, to značně přeháním, já jsem totiž taky psala knihu. A druhý syn mi ji coby grafik zalamoval.
Učila jsem se objednávat potraviny v online obchodech – nejsem na to zvyklá, ráda si vybírám sama a nakupuju intuitivně. Takhle jsem musela myslet hodně dopředu, protože termíny dodávek byly někdy nadměrně vzdálené. Vystřídali jsme všechny online obchody, objevili další, ale v žádném neměli některé pro nás důležité potraviny, jako například ovesné vločky, droždí a dětská krupice. Zachránili nás (jakož i jindy) Vietnamci ve svém malém krámku.
Měla jsem vstupenky do Matu na přenosy z Metropolitní opery, na prohlídku Tugendhadtovy vily v Brně. Všechno padlo. Tugenhadtovu vilu jsem nakonec udala kamarádce, která se vloni odstěhovala do Brna, s Matem jsme se rozdělili o peníze za vstupné napůl.
Vzpomínám, jak jsem ještě 6. března odcházela z Matu z přenosu Agrippiny a cestou domů přemýšlela o lidech, kteří se dostali do MET. Zpívají v nejslavnější opeře světa, jistě ne za malý plat. Jsou nádherní, mají skvělé hlasy,. Pár dní předtím jsem byla na Porgy and Bess a nemohla se z toho zážitku vzpamatovat několik dní… No a v půlce března přišli všichni tihle úžasní velkolepí lidé o práci. MET byla první, kdo uzavřel sezónu a propustil zpěváky. A tak jsem pak sledovala na facebooku, jak se kupříkladu Anna Netrebko snaží aspoň o komorní vystoupení pro menší skupinky posluchačů a moc jsem jí držela palce, stejně jako jejím kolegům nejen z USA, ale z celého světa. Před pár dny Anna na facebooku oznámila, že má C19, držím jí stále palce, jako je symbolicky držím všem, kdo ze sebe od toho března vydali víc než tušili, že jsou schopni vydat. Nejen umělci – sledovala jsem online různá představení a podpořila protagonisty. Obdivovala jsem a obdivuju všechny, kteří museli náhle v těžkých podmínkách improvizovat: lékaře, sociální pracovníky, hygieniky, hasiče, pedagogy, prodavačky, řidiče, rodiče školáků, lidi na poštách, vojáky, komunální politiky, zaměstnavatele, podnikatele; všechny, kteří se zapojili. Mladí pomáhali starším, starší třeba šili jen ty roušky, ale chtěli být a byli také užiteční. Neprudili, byli tiší. Mnozí sice vystrašení, ale stateční.
Myslím, že jsme tady v České republice fajn lidi a že si dokážeme poradit i navzdory špatným politikům. To, co převedli a předvádějí, je pro mě k nepochopení. Jsem ráda, že se nakonec jako vždy v hraničních situacích vyloupnou lidé, kteří vědí, co a jak – oddělí se a prosadí. Jen to někdy trvá. Tím, co se dělo na Hradě, v Lánech a místy ve Strakovce, jsem zpočátku byla zděšená víc než z faktu, že C19 není chřipečka.
Když už jsme mysleli, že jsme to dali, přišel pád. Co se pokazilo? Hlavně nám chyběla pokora a mnoho lidí v tom ještě podpořilo chvastounství vlády, která, jak se ukázalo, sama nejistá a tím pádem chaotická, znejistěla i občany. Snad už nám dojde, že se nestačí vypnout k výkonům krátkodobě, což víme, že umíme. Chce to však víc – mít STRATEGII a systém, spoléhat na odborníky, být důslední a trpěliví a opustit osobní zájmy. Jde tu o víc. Ještě něco - potřebujeme si ujasnit, zda jsme opravdu pány Vesmíru my, není-li to tak trošku naopak.
Komentáře
Okomentovat