Přeskočit na hlavní obsah

Cestovat, poznávat, číst a učit se

 Před třiatřiceti lety mi bylo třicet osm let.

Celý listopad jsem prožila v euforii, s níž jsme se nakonec zbavili totalitního režimu. Nebudu vypisovat, co všechno se dělo, dnes si to všichni krásně užijeme do alelujá. Pro mladou generaci bych ostatně byla se svým vzpomínáním už jen fosilie. Vždyť těm, co se v 89. narodili, je dnes jen o pět let méně, než bylo mně tenkrát.

Měla jsem před sebou ještě jednou tolik let (snad i o něco víc), kolik jsem musela odžít v režimu, který se mi pletl do života. Určoval mi, jak mám žít, co si mám myslet, kam smím vycestovat, co nesmím číst, jak mám trávit volný čas a co se mám učit.
Chtěl, abych žila v chudobě – jak materiální, tak v chudobě mysli. Jeho zastáncům nebylo trapné, že jsme všichni viděli, jak nás nutí žít a jak žijí oni.

Dnes se musím usmívat nad tím, co pro mě bylo kromě konce cenzury důležité. Měla jsem třináctiletého syna a konečně jsem se přestala bát, že mě budou komunisté nutit, ať ho pošlu na vojenskou školu. To mi coby rozvedené ženě, tedy v českém slangu samoživitelce, hrozilo. Vyhmátli si nás a slibovali, jak se naši chlapci konečně budou mít. I za mnou přišli. Dokonce si pamatuju jméno nadporučíka, který se snažil nastínit mi zářnou synovu budoucnost. Pamatuji si i odvahu, s jakou jsem ho poslala někam. Slušně. Jen jsem mu ukázala dveře.
Můj vděk za to, že si syn mohl školu vybrat, je nekonečný. A jeho taky, grafická průmyslovka v Hellichovce byla ta nejlepší volba. Byl první ročník, který se naučil počítačovou grafiku. Ještě ani neodmaturovali, a už měli kluci nabídku práce v jednom z prvních grafických studií. Doteď se scházejí.

Mladší dítě si vybralo studium. Procestovalo svět, má život i práci svých snů. Žije v Madridu.

Naše rodina využila možností svobodné volby na maximum, adekvátně tomu, co pro nás bylo prioritou. Nechtěli jsme zbohatnout materiálně, zbohatli jsme díky vzdělání a rozhledu, získaném cestováním, poznáváním, čtením a učením se.


Takhle tedy slavím. Vím, že cesta k dnešku nebyla jednoduchá. Není ani teď, nebude asi v nejbližším čase, ale je svobodná. Jen my si rozhodujeme, koho volit, jak žít, co si myslet a jak si užívat.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Úspěch bez radosti

Úvod dnešní úvahy si vypůjčím od Jóna Gnarra, ex-primátora Reykjavíku, jehož kniha Jak jsem se stal primátorem Reykjavku a chtěl změnit svět zůstala na hromádce po ruce s dalšími, které nedokážu po přečtení vrátit do polic.   „Žijeme ve společnosti, která je extrémně orientovaná na úspěch, a dokonce i náš mozek je zaměřen na úspěch. Chceme dosáhnout úspěchu v povolání, chceme, aby měly úspěch naše děti ve škole, a chceme se v médiích dozvídat o úspěších naší vlády. Ale úspěch má svou cenu. Ta cena je radost ze života. Stoprocentní úspěch totiž neexistuje. Je v něm stále ještě trochu víc. Lze se stále ještě dostat výš, dál, dělat to rychleji a lépe. Úspěch se snadno stane náruživostí. Jak se tak krásně říká: Pro alkoholika je jedna sklenka příliš mnoho a sto příliš málo.“ Téma mě napadlo v souvislosti s anketou z minulého týdne, jejíž výsledky oznamují, že Češi patří mezi deset zemí s nejšťastnějšími zaměstnanci a naopak Japonci jsou jedni z prvních od konce. Nebudu se zabývat dů