Přeskočit na hlavní obsah

Něco pro všechny moralisty, kteří to nezažili

 Na tohle mi nestačí prostor jednoho tweetu.

Napsat to však musím.


Nelíbí se mi kampaň vedená proti generálu Pavlovi. Nevím, jak si společnost, které nevadí ve vrcholné politice trestně stíhaný a prokazatelný estébák, a také ulhaný, podlý prezident, dovoluje stále předhazovat Petru Pavlovi jeho vstup do KSČ, když se tolikrát omluvil a přes třicet let své pochybení napravoval. Zachraňoval životy, reprezentoval naši zemi v NATO, sloužil vlasti, když to řeknu trošku s patosem.

Chtěla bych doopravdy vědět, jak by se chovali všichni „čistí,“ kdyby žili v té době a chtěli víc, než topit v kotelně. Velmi si vážím všech, kteří to dokázali, hluboce před nimi smekám, ale nic naplat, byla jich menšina. Většina lidí není hrdinská. Většina je masa, která se v historii často přidávala na stranu momentálních vítězů, i když za to později zaplatila. Vzpomeňme Německo 30. let minulého století a její „dílo“ Hitlera. Právě ta většina ho svými hlasy ve volbách přesvědčila o jeho domnělé neomylnosti.

Historie nabízí nespočet podobných příkladů, vybrala jsem jen ten nejkřiklavější.

Chtěla bych vidět všechny ambiciózní lidi dneška, jak by se zachovali, kdyby žili v době, kdy by za touhu mít práci, po jaké touží, museli zaplatit vstupem do KSČ.

Moralizují i mnozí z těch, co za komunistů vystudovali vysokou školu, kde byl jedním z hlavních předmětů marxismus-leninismus. Kolik z nich papouškovalo u státnic definice vědeckého komunismu a dnes si hraje na disidenty? Kolik je mezi nimi žurnalistů?

Když pro změnu statečná většina – a byly mezi nimi tisíce řadových komunistů – poslala KSČ do suterénu dějin, přehlédli jsme nenapravitelnou chybu, že se neudělalo to, co dokázali Němci po prohrané válce - dekomunizovat zemi. Určit, kdo je vinen, potrestat ho a jednou provždy osvobodit nevinné. My to nejen neudělali, ale třicet let jsme toho zneužívali. Když se to hodilo, použili jsme to vůči někomu jako podpásovku. U někoho nám nevadilo nejen obyčejné členství v KSČ, ale ani funkce – že politici 90. let?
Každý máme kolem sebe lidi, co se provinili jen tím, že vstoupili, protože nedokázali unést nátlak. Věřte vy, kdo jste to nezažili, že to byl boj, unikat vytrvalému honu. Komunisté měli dar zkompromitovat skoro každého.

Nechte si od lidí, kteří podlehli, vyprávět, jaké výmluvy do té doby, než si nakonec červenou knížku vyzvedli, používali, aby měli pokoj, nebo co všechno dělali, jen aby jim komunisté neotravovali život víc, než nám ho všem otravovali tím, jak čtyřicet let vládli.

Ať vám vyprávěji, jak ponižující bylo nazývat okupaci Varšavskou smlouvou bratrskou pomocí třeba. Kolik z vás to při pohovoru na místo, o které jste stáli, muselo říkat?

A zamyslete se i nad tím, jak se tito obyčejní členové strany, která je měla v hrsti tenkrát a má vlastně dodnes, chovali v uplynulých třiceti letech.

Generál Pavel je ten, kdo za ně může mluvit. Je příkladem člověka chybujícího, napravujícího a napraveného. Byl by to dobrý prezident. Jeden z nás, nedokonalých, v zemi ještě dost plné bývalých řadových členů KSČ, nesoucích si tohle trauma dodnes. Kdo ví, možná se mu podaří podnítit veřejnou debatu, jak zbavit Tantalových muk lidi, kteří neměli tolik odvahy jako těch pár set disidentů a dodnes se za to stydí. 

Jsem jedna z nich. Do KSČ jsem nakonec po mnoha výmluvách vstoupila v září 1989. Už jsem měla po promoci a děti na střední škole. Déle odolávat nešlo.
V listopadu jsem se stala členkou stávkového výboru ČKD a svou činností snad napravila svoji zbabělost.  Myslela jsem, že se té kaňky zbavím, když se z ní vypíšu, což jsem udělala v románu Hlas pro vraha. Ne, nestačilo to. Proto se tady nyní zajisté vystavuji hejtům, které budou následovat, ale víte co?  Už jsem si jistá, že vím, že jsou mnohem horší provinění, než je řadové členství v KSČ. 

Na závěr se mi vybavuje Ježíšovo Hoď kamenem, kdo jsi bez viny!  

Foto: https://www.betarena.cz/rubriky/sportovni-clanky/vysledky-parlamentnich-voleb-v-cr-konecne-i-prubezne_5607.html 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Úspěch bez radosti

Úvod dnešní úvahy si vypůjčím od Jóna Gnarra, ex-primátora Reykjavíku, jehož kniha Jak jsem se stal primátorem Reykjavku a chtěl změnit svět zůstala na hromádce po ruce s dalšími, které nedokážu po přečtení vrátit do polic.   „Žijeme ve společnosti, která je extrémně orientovaná na úspěch, a dokonce i náš mozek je zaměřen na úspěch. Chceme dosáhnout úspěchu v povolání, chceme, aby měly úspěch naše děti ve škole, a chceme se v médiích dozvídat o úspěších naší vlády. Ale úspěch má svou cenu. Ta cena je radost ze života. Stoprocentní úspěch totiž neexistuje. Je v něm stále ještě trochu víc. Lze se stále ještě dostat výš, dál, dělat to rychleji a lépe. Úspěch se snadno stane náruživostí. Jak se tak krásně říká: Pro alkoholika je jedna sklenka příliš mnoho a sto příliš málo.“ Téma mě napadlo v souvislosti s anketou z minulého týdne, jejíž výsledky oznamují, že Češi patří mezi deset zemí s nejšťastnějšími zaměstnanci a naopak Japonci jsou jedni z prvních od konce. Nebudu se zabývat dů