O co tu jde

Včerejší vedro jsem přežila díky panoptiku ve Sněmovně. Vydržela jsem poslouchat do půlnoci. Když se prezentovali členové vlády s nudnými výčty toho, co (ne)dokázali, zívala jsem a asi si i zdřímla, zato mě nabily některé projevy opozičních poslanců, kteří jednání o vyjádření nedůvěry vládě vyvolali. 

Za mě vše vyjádřil Vít Rakušan (STAN), podstatu problému vystihl i Petr Fiala z mnou neoblíbené ODS. Dojímají mě však  Piráti, jak to myslí vážně. Neztrácím optimismus, že jednou bude lépe. Třeba i když tu už nebudu. 
Jsem vděčná za to, co nám zanechali předkové z dob mimo léta 1948 až 1989 (a nejde mi jen o materiální statky).  Teď si přeju, aby po mé generaci zbylo víc než pachuť čtyřicetiletého vymývání mozků a třicetiletého Klondike. Nakonec, oni to ti opoziční poslanci všechno řekli. Nevím, kolik bláznů jako já je poslouchalo. Selektivně, jsem pamětnice. Vím, proč je, jak je. Byla jsem u toho i jako novinářka. Vím, o čem jsem opět nesměla psát i proč zkrachovalo několik novin. 

Jsem neutuchající nadšenec pro demokracii. Těžko chápu, že tolika lidem nevadí arogance moci, zneužívání postavení, informací. Že nemají hrdost a nechají sebou manipulovat. Jako by toho neměli dost za čtyřicet let totality. 

Po půlnoci jeden z Pirátů vysvětloval členům stále nic nechápající vlády, co mu vadí. Že je to stará vláda pro staré lidi. A že on je mladý a má dítě. A že chce žít v progresivnější zemi, než v jaké musí žít kvůli fosiliím, co tu vládnou postaru. Souzněla jsem s ním. Přeju si totéž. Ne pro sebe, ale pro ty, co nás budou hodnotit v budoucnu.
Pirát Mikuláš Ferjenčík pomocí grafu poukázal,  co víme všichni, kdo se zajímáme, takže spíš připomněl, že nárok na zvyšování důchodů máme ze zákona. Ti, co to nevědí, se nechají uplatit dvěma stovkami navíc, aniž je zajímá, že kdyby byl stát odborněji a svědomitěji řízen, nebudeme takové milodary vůbec potřebovat. Bohužel má české Malá domů stále magický vliv.

Ty nádherné celostátní demonstrace nejsou ani tak o jednom či dvou politicích, i když obavy z jejich nástupu či jednání byly spouštěčem. Demonstrantům, jichž přibývá, jde také o budoucnost. Vyjadřují touhu po životě ve státě, kde se bude každý moci s důvěrou ve vládu věnovat svému oboru a rodině. A že těch, jichž si lze vážit, nebude hrstka. Podmínkou je takové vzdělávání, aby absolventi všech stupňů škol prokoukli každou manipulaci a sebevědomě ji okamžitě odmítli. 

Mladí lidé nemají peníze, nemohou utéct od všeho amorálního, co se na nás valí z vysoké politiky. Nechtějí si zvykat, jako si zvykla moje generace. Chtějí mít tady to, co by hledali v emigraci. 

Co? Ó, jak je to vlastně prosté a ani to moc nestojí, jen čest a svědomí: Respekt, důstojnost, vzájemná důvěra. To tady bohužel chybí, mimořádně za této politické konstelace.