Jen tak si vyrazit

Bydlení v Praze, spousta přátel a příbuzných daleko.
Přesto nikdy nebudu sama, i kdybych třeba osaměle žila. Už vůbec ne v sezóně výletů.

„Projíždím Prahou, mohly bychom se vidět?“

„Tradice je tradice,“ píšu kamarádce, s níž chodíme na kafe po Vánocích a Velikonocích, kdykoli se vrací z Vysočiny do svého domovského Dublinu. Velikonoční přejezd Prahou se konal dopoledne a do odletu času dost. „Co oběd u mě? Bude chřest s holandskou omáčkou.“ 

To je zase moje tradice, sezóny potravin. Skončila mi česnekovo-medvědí a začala chřestová. Nepustím přece kamarádku přes vodu hladovou.

„Oli, jedu na setkání se spolužačkami do Prahy, mohly bychom se také vidět?“ stálo v dalším mailu. „Snad se po těch pětačtyřiceti letech poznáme,“ směju se spolu se smajlíky a pro jistotu popisuju, jak mě pozná. 

Někdy s někým v mládí prožijte úžasné věci. Třeba vás ten někdo naučí milovat hory a lyže, jenže pak se navzájem jeden druhému vytratíte, ale když se vidíte i po desítkách let, jako by ta prodleva ani nebyla. Tak jsme to cítily s Julií. Už jsme o sobě posledních pět let, kdy nás spojil internet, zase věděly. 

Opatrovala těžce nemocného manžela. Mnoho let nikam nemohla.

Spolu jsme po Praze chodily a chodily. A povídaly, vzpomínaly. Opět jsme lezly dolů lednovou Svišťovkou, hňácaly v kleči ve Vyšných Hágách, lyžovaly v Belankách a Beskydech, slavily silvestra v Tatranské Lomnici, vyrážely pěšky ze Zlína do Luhačovic a zpět, na Kudlov a tak. Nožky svalnaté a tělo mladé... 

Pak jsme si vzpomněly, že mi překládala dopisy ctitele z Itálie a také jsme probraly jeden její podobně nedokončený vztah, až konečně přišla řada i na manžely a děti, vnoučata a výhody i nevýhody současného věku.

Sotva jsem ji vyprovodila na vlak, už jsem odpovídala na další návrh výletu. Na statek Slunečnice v Mnichově pod Oblíkem, který vznikl fantastickou rekonstrukcí zříceniny. Hlavně je tam moc fajn.  A když už pozitivní energie, tak ještě Panenský Týnec a také menhir v Klobukách. 

Souhlas. Pak i nadšení. 
Vřelá setkání s lidmi, z nichž některé jsem znala jen virtuálně. 
A ta příroda! Všude už zeleň, ta nejšťavnatější. V Týnci jsme natrefily na konec svatby. Pár se fotil. Dlouho, předlouho, fotoreportérka i na zem lehla, aby si zasloužila výplatu. Nakonec jsme nevydržely čekat a nenápadně se vmísily, abychom si také užily panenských energií, což jsme dorazily u menhiru. Vracely jsme se v blaženém opojení. 

Sezóna výletů a setkání začíná.