Mějte se fajn a hlavně pro to něco dělejte

Tu a tam čtu nebo slyším názory o promarněných třiceti letech a že není co slavit. Chápu ty, co neslaví nic. Nechápu ty, kdo vědí, jak zásadních je oněch třicet let svobody v zemi, kde jsme si jí užívali celkem pouhých padesát let. Poddanství, pak dvacet let demokracie, protektorát, okupace, jakž takž tři roky demokracie notně nahlodávané stalinisty, totalita, okupace a opět demokracie, už třicet let. 

To byl nápor! Místy krásný. Nikdy nezapomenu na „devadesátky“, na opojení z toho, jak jsme si sametově vydobyli svobodu. To nás, myslím, ve světě hodně pozitivně zviditelnilo.

A také Václav Havel. 

Dnes se mu vyčítá kde co. Je to však jen výsledek frustrace z osobního zklamání 

Když mi někdo  řekne „Havloidko“ a myslí si, jak mě urazil, poděkuju. Je mi ctí. 

Včera jsem se dozvěděla, že jsem „opravdu sluníčkářka“, která neuznává jiný názor, jen proto, že jsem odmítla poslouchat rozhovor na „alternativním“ médiu, který facebook dokonce zakázal pro lživost a manipulaci. 

Přesto nechci srážet každého, kdo má pocit, že promarnil příležitost. Bylo hodně těžké zorientovat se v demokracii, obzvláště pro ty, kdo v totáči prožili většinu života. Obávám se, že mnozí čekali nějaké štěstí, které se dostaví tak nějak samo, bez úsilí. Já patřím k lidem, kteří věděli, že mají co dohánět hlavně ve vzdělání, a tak jsem také brzy vystoupila z jásajícího davu a nastalo mi období učení. Vzpomínám na první lekce angličtiny v Bell School, jak se s námi americká lektorka rukama nohama snažila domluvit, jak nás pobízela, ať se nebojíme vyjádřit slovo jakýmkoli způsobem. 

My zaražení, bojácní, bez sebevědomí a odvahy upozornit na sebe nebo dát najevo neznalost, na ni závistivě koukali, když chtěla říct, že ji poštípal komár, a tak mávala rukama a bzučela... To bychom nedokázali... Nikdo nás nenaučil prosadit se. Ráda na ni vzpomínám, hodně mi dala.

Potom jsem četla zakázanou literaturu, která se objevila v knihovnách, a studovala kapitalistickou ekonomii, abych rozuměla tomu, co se děje. Pořád jsem se něco učila a učím se dodnes. 

Když jsem nastoupila do zahraničního vydavatelství, učila jsem se němčinu. Tři roky dvakrát týdne tři hodiny v jazykovce – po práci. Z té doby mám mně moc milou přítelkyni, tehdejší majitelku jazykovky. Je terapeutkou, mimo jiné i voice therapy, vydává vlastní CD. 

Asi nikdy nezapomenu na první cesty „na západ“. Na ten obrovský vztek. Rázem mi bylo jasné, proč jsme nesměli za železnou oponu. Dlouho jsem se však leskem spotřeby nenechala oslňovat, konzum není můj šálek kávy. Mě baví hlavně to, že jsme dokázali přejít od totality k demokracii, od státního vlastnictví k soukromému sice za cenu obrovského a bolestivého zklamání z charakterů mnohých spoluobčanů, ale bez krveprolití. (Upozorňuju, že nebýt zestátnění a čtyřiceti let komunistického "hospodaření", žádný privatizační Klondike tu nemusel být).

Nedělám si iluze o lidech a tudíž ani o politicích, jsou naším obrazem. Co volíme, to máme, konvenuje nám to. Kdo věděl, že je Vladimír Železný  souzen za podvod a volil ho do senátu, může dnes tvrdit, že promarnil, co se dalo. Jak mohli na Zlínsku zvolit senátorem Františka Čubu, který nechal své zaměstnance na holičkách, když zavřel krám a zmizel na Slovensku? Mimochodem, zklamal i své voliče, které reprezentoval v senátu tak, že tam nechodil. A co volba Miloše Zemana prezidentem – toho, který na vlastní lidi ze strany vymýšlel kauzy (Olovo), podepsal opoziční smlouvu s Václavem Klausem a chtěl zabetonovat demokratické procesy, což mu naštěstí neprošlo? Proč teď zrovna jeho voliči mluví o promarněných příležitostech obecně? Je to jejich problém.

Jak někdo mohl dát znovu hlas Klausovi po aféře s neexistujícími sponzory, jimiž ve skutečnosti byli kamarádi vděční za to, že jim přihrál v privatizaci majetek? Byli slepí a hluší, nebo jim to nevadilo? Pokud jim to nevadilo, proč dnes žehrají? Dostali, co chtěli. 

Jak může někdo volit Andreje Babiše a vědět o jeho predátorském chování a podnikání? Tak ať si nestěžuje na morálku a je spokojený, má, co si přál.

Je to tak prosté! Co jsme si zvolili, to máme. Inu, i to je demokracie. Pokud jsme se dost nezajímali a volili jak ovce, nezbývá, než si ty čtyři roky zaslouženě přetrpět. Je to jen na nás. Všechno je na nás. Chci se někam dostat? Musím pro to něco udělat. O tom je svoboda a demokracie, o osobní zodpovědnosti za svůj život. Politici se mají starat o věci státního a mezinárodního významu a také o své handicapované spoluobčany - je to samozřejmost, ne neustálá volební kampaň! Jen v nesebevědomé společnosti vyžaduje politik za práci vůči sociálně slabým vděk!!!
My, voliči, od nich máme profesionalitu a odbornost vyžadovat, tedy i svým hlasem ve volbách. Pokud jej dáme někomu, kdo se hodlá starat především o své statky, nezbude, než čtyři roky nest nasledky.

A tak končím slovy moderátora Petra Šimůnka v pořadu českého rozhlasu Plus Den s... Mějte se v dalších letech svobody fajn a hlavně pro to něco dělejte.