Přeskočit na hlavní obsah

Trapně bylo nám oběma


I dnes ještě narazíme na názory, že máme být Rusku vděční, protože nás Sověti osvobodili. Vždy si přitom vzpomenu na zkoušku ze zahraničních vztahů na vysoké. 

O vylodění v Normandii jsme se toho na přednáškách moc nedozvěděli, možná padlo několik vět podaných tak, aby neubylo na slávě Rudé armády. V předepsané učebnici taky nic moc, přesto jsem u zkoušky, týkající se konce druhé světové války, chtěla mluvit i o Dni D.

Něco málo jsem o tématu věděla ze zakázané literatury, něco z ústního podání pamětníků. Spustila jsem tedy, pyšná na své vědomosti. Zkoušející valil oči, kroutil se a pak mě zastavil. Nemám prý pravdu.

Místo abych dodržela úzus, že stačí odpapouškovat těch pár vět z učebnice, jsem ještě byla drzá: Jak to tedy bylo, mohl byste mi to, prosím, říct, nikde jsem se toho moc nedočetla.“

Neodpověděl, zkoušku ukončil. Mohl mě vyrazit, ale dal mi trojku.

Nikdy se po studentech nevozil, dokonce mezi řádky jako kdyby dával najevo, že ví, že i my víme. A kdoví, třeba mu bylo při té zkoušce stejně trapně jako mně

Po roce 1990 jsem si bílá místa ve vzdělání částečně doplnila. Obávám se ale, že čtyřicet let balamucení se do paměti lidí, nepříliš ochotných to napravit, zaryje na věky. Ti, kteří neměli chuť nebo čas doplnit si vědomosti, budou až do smrti omlouvat zlo páchané zemí, která nás pouhých třiadvacet let po válce vojensky napadla.

Mimochodem, musím se zeptat dětí našich dětí, zda jsou dnes kapitoly v dějepisu o osvobození spojenci stejně podrobné jako ty, které vtloukali do hlav nám. Taky by mě zajímalo, zda se studenti učí něco o Alanu Turingovi. Jdu to zjistit.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Bolševik v nás

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta