I dnes ještě narazíme na názory, že máme být Rusku vděční, protože nás Sověti osvobodili. Vždy si přitom vzpomenu na zkoušku ze zahraničních vztahů na vysoké.
O vylodění v Normandii jsme se toho na přednáškách moc nedozvěděli, možná padlo několik vět podaných tak, aby neubylo na slávě Rudé armády. V předepsané učebnici taky nic moc, přesto jsem u zkoušky, týkající se konce druhé světové války, chtěla mluvit i o Dni D.
Něco málo jsem o tématu věděla ze zakázané literatury, něco z ústního podání pamětníků. Spustila jsem tedy, pyšná na své vědomosti. Zkoušející valil oči, kroutil se a pak mě zastavil. Nemám prý pravdu.
Místo abych dodržela úzus, že stačí odpapouškovat těch pár vět z učebnice, jsem ještě byla drzá: „Jak to tedy bylo, mohl byste mi to, prosím, říct, nikde jsem se toho moc nedočetla.“
Neodpověděl,
zkoušku ukončil. Mohl mě vyrazit, ale dal mi trojku.
Nikdy se po studentech nevozil, dokonce mezi řádky jako kdyby dával najevo, že ví, že i my víme. A kdoví, třeba mu bylo při té zkoušce stejně trapně jako mně
Po roce 1990 jsem si bílá místa ve vzdělání částečně doplnila. Obávám se ale, že čtyřicet let balamucení se do paměti lidí, nepříliš ochotných to napravit, zaryje na věky. Ti, kteří neměli chuť nebo čas doplnit si vědomosti, budou až do smrti omlouvat zlo páchané zemí, která nás pouhých třiadvacet let po válce vojensky napadla.
Mimochodem, musím se zeptat dětí našich dětí, zda jsou dnes kapitoly v dějepisu o osvobození spojenci stejně podrobné jako ty, které vtloukali do hlav nám. Taky by mě zajímalo, zda se studenti učí něco o Alanu Turingovi. Jdu to zjistit.
Komentáře
Okomentovat