Přeskočit na hlavní obsah

Jiná podoba chudoby

Kdo ji poznal, dělá všechno pro to, aby už nikdy. Ptáte se - kdo tady zažil chudobu, proboha?
Moje kosmetička například. Když ji opustil manžel a ona zůstala s malým synkem na mateřské. Od té doby je z ní workoholik. Chodím k ní léta a nestane se, aby nepřipomněla, že se můžu objednat kdy chci - vždy je ochotná být mi k dispozici. I o víkendu.
Přiznala, že žije s mužem bez lásky, jde prý o vzájemnou potřebu jistoty. Nedovedla jsem si takové soužití představit. Jsem původem romantička - životem otřískaná. Dnes aspoň dokážu uznat, že i na strachu z chudoby může stát partnerství. Může jít o pevnější vztah než ten, který vznikl z chaosu zamilovanosti.
Když si u ní hovím na lehátku, probereme leccos. Tuhle jsme se bavily o snídaních.
"Každý den snídám chleba s medem nebo džemem," řekla.
"A s máslem?" nedalo mi to.
"Bez másla."
"Není to kvůli postavě, že?" reagovala jsem zasvěceně.
"Ne," odpověděla.
S přítelem si stavějí dům. Sleduju z lehátka postup stavby, už ho mají skoro zařízený. Odcházím od ní rozpolcená, protože mě vždy přinutí na moment ubrat ze svého optimismu. Kolikrát jen jsem se jí zeptala, proč na to pořád myslí. Proč se bojí. Už mlčím, nechci vidět její vyděšený obličej. A pak, ona zase nechápe, jak to, že se nebojím já.
Uvědomuju se, že jsem se nikdy nebála. Ničeho. Do všeho jsem se vrhala po hlavě a vždy jsem všechno ustála. Bylo, jak mělo být, a já vždy poznala, že bych to strachem nijak neovlivnila. Ba naopak, že bylo mnohdy líp právě proto, že jsem se nebála.
Když jsem odjela těhotná za manželem do Petrohradu, ťukali si známí na čelo, že chci přivést na svět dítě v tak zaostalé zemi. Já jsem zase nechápala je, o co jim jde. Snad je lepší být s manželem a pak - jestliže tam přivedly na svět své děti miliony žen, proč bych měla já mít problémy? Ještě jsem vždy dodávala, že to za mne přece nikdo neodrodí.
No, jak to bylo doopravdy, jsem také popsala v Hlasu pro vraha. Byl to zážitek, na jaký se nezapomíná.

Jak jsem se dostala až k pobytu v Rusku? Aha - chudoba. Jo, tam jsem ji viděla, bylo to před 38 lety...
V Petrohradu to ještě šlo, i když se jídlo shánělo povětšinou načerno. Stačilo však vyjet do některého z jiných měst, než byl Petrohrad a Tallin, kde jsem naopak nakoupila nevídané potraviny už tenkrát...
V Rusku jsem viděla prázdné "magazíny", kde nebylo nic. Opravdu nic. Například v řeznictví.
"Proč to vůbec udržují v chodu?" ptala jsem se v Kaliningradu přátel, kteří nás velmi neradi zavedli k jednomu takovému krámu. Odpovědí bylo pokrčení ramen a stud.
Následovalo pozvání na večeři do rodiny jednoho z nich. U stolu nás bylo plno, zato na tácech se chvělo pár koleček dietního salámu, říkalo se mu doktorskaja kolbasa, kousek nějaké zeleniny, hranolky, protože brambory se ještě koupit daly. Upřímně, bylo toho tak málo, že jsem si vzala jen ze slušnosti a dělala, že nemám hlad. A oni se nám pak přiznali, že jim to jídlo sehnali pacienti, matky obou studentů byly lékařky.
Na tento zážitek také nemůžu zapomenout.
Můj život nabral po návratu z Ruska takovou rychlost, že jsem některé přátele poztrácela. Bohužel mezi ně patří i tihle dva studenti z Kaliningradu. Mnohdy si říkám, jak se asi mají, ačkoli - jedna z těch, s nimiž jsem naopak v kontaktu celá ta léta, je lékařka. Po studiu v Petrohradu ji poslali do jednoho menšího města, kde žije dosud. Vloni se jí podařilo našetřit a podívat se do Prahy. Aby mohla důstojně žít, má tři zaměstnání. Svoji ordinaci a dva částečné úvazky - ve zdravotní pojištovně a na poliklinice. Mimochodem, žije s manželem, kterého nenávidí, a během jejího pobytu to bylo tak znát, že jsem se nakonec přece jen odvážila zeptat, proč od něj tedy neodejde.
"Nevyžila bych ani ze svých tří prací," řekla.
Tak tohle je autentická potenciální chudoba, která člověka přinutí dělat kompromisy. Je zase jiná, než jakou známe z médií.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Úspěch bez radosti

Úvod dnešní úvahy si vypůjčím od Jóna Gnarra, ex-primátora Reykjavíku, jehož kniha Jak jsem se stal primátorem Reykjavku a chtěl změnit svět zůstala na hromádce po ruce s dalšími, které nedokážu po přečtení vrátit do polic.   „Žijeme ve společnosti, která je extrémně orientovaná na úspěch, a dokonce i náš mozek je zaměřen na úspěch. Chceme dosáhnout úspěchu v povolání, chceme, aby měly úspěch naše děti ve škole, a chceme se v médiích dozvídat o úspěších naší vlády. Ale úspěch má svou cenu. Ta cena je radost ze života. Stoprocentní úspěch totiž neexistuje. Je v něm stále ještě trochu víc. Lze se stále ještě dostat výš, dál, dělat to rychleji a lépe. Úspěch se snadno stane náruživostí. Jak se tak krásně říká: Pro alkoholika je jedna sklenka příliš mnoho a sto příliš málo.“ Téma mě napadlo v souvislosti s anketou z minulého týdne, jejíž výsledky oznamují, že Češi patří mezi deset zemí s nejšťastnějšími zaměstnanci a naopak Japonci jsou jedni z prvních od konce. Nebudu se zabývat dů