Začátek nového roku bývá nijaký. Vzrušení z předešlých oslav se mění v každodenní fádnost. Nadšení z velkoryse rozmýšlených předsevzetí pomine s prvním a druhým nesplněným úkolem, šedivá rána a lednová nuda v práci nejsou těmi správnými motivátory. Asi proto každým rokem touto dobou onemocním; letos tomu nebylo jinak, právě se loučím s angínou. Vystřídala klasickou chřipku. Byla jsem na ni naštvaná dvě noci, nedalo se spát, nedalo se nic... Jenže zbavit se jí jen tak nejde, že.
I přijala jsem ji, potvoru, a nabídla dočasný azyl. Zneužila jsem ji jako berličku, opírajíc se o ni při neplnění novoročních předsevzetí. To miluju, jak se jich vzdávám a jak o nic nepřicházím.
Mít angínu má totiž i něco do sebe. Nic nemusíte. Je vám tak krásně blbě, že se vám ani nic nechce. Zalezete pod peřinu, po ruce termosku s čajem, ovoce (kdo na to má chuť, když ho bolí v krku?)... Chutná vám jen horký vývar a spíte a spíte. Tedy poté, co pominou první bolesti.
Pak dospíte resty, ale čas na vstávání ještě nenastal. A to je právě to, co se mi na nemocích líbí. V prvních třech dnech vám dokonale vyčistí hlavu. Nemyslíte na nic jiného, než aby vám bylo líp.
Pak, odpočati, máte před sebou několik dní, kdy nic nemusíte. Je jen na vás, do čeho se vleže pustíte. Podíváte se na dlouho odkládané a dávno doporučené filmy.
"Jak jsem to jen mohla dosud nevidět?"
Dočtete několik knih se záložkami v půlce, na začátku či u konce, anebo je definitivně odložíte...
"Jak jsem si takovou blbinu mohla koupit?"
Poslechnete si zase toho úžasného Pachelbela, na nějž nebyl čas ani o těchto Vánocích.
"Proč ho, a nejen jeho, neposlouchám častěji?"
Hlava stále prosta zbytečných myšlenek...
Přejde týden a vy víte, že nastal čas vstávat. Jak jste se na to těšili při první atace té nevítané mrchy!
Tak jo, z postele!
Au, to je ale binec.
Toho prachu!
Fuj, jak jsem v tom mohla ležet?
A je to tu zpátky. Převlékáte postel, luxujete, vytíráte, nedočtené knihy odstavíte někam, kde na ně brzy zapomenete, zbylé kazety s DVD jdou zpátky do police, už zase pouštíte rádio a posloucháte zprávy... Vaše hlava začíná bobtnat myšlenkami na to, co jste všechno zanedbali.
Většinou se snažíte to rychle dohnat.
Letos nebudu nic dohánět, budu se vracet po-ma-loun-ku... Domluvené ještě několik dní počká. Jen co vyluxuju, půjdu upéct chleba. To je činnost, která mě také zbavuje stresu.
Až ho upeču, přivoním k němu a pomyslím si, jak je ten život nádherný i se svými neměnícími se rituály. Tak čau, nemoci, zase za rok!
I přijala jsem ji, potvoru, a nabídla dočasný azyl. Zneužila jsem ji jako berličku, opírajíc se o ni při neplnění novoročních předsevzetí. To miluju, jak se jich vzdávám a jak o nic nepřicházím.
Mít angínu má totiž i něco do sebe. Nic nemusíte. Je vám tak krásně blbě, že se vám ani nic nechce. Zalezete pod peřinu, po ruce termosku s čajem, ovoce (kdo na to má chuť, když ho bolí v krku?)... Chutná vám jen horký vývar a spíte a spíte. Tedy poté, co pominou první bolesti.
Pak dospíte resty, ale čas na vstávání ještě nenastal. A to je právě to, co se mi na nemocích líbí. V prvních třech dnech vám dokonale vyčistí hlavu. Nemyslíte na nic jiného, než aby vám bylo líp.
Pak, odpočati, máte před sebou několik dní, kdy nic nemusíte. Je jen na vás, do čeho se vleže pustíte. Podíváte se na dlouho odkládané a dávno doporučené filmy.
"Jak jsem to jen mohla dosud nevidět?"
Dočtete několik knih se záložkami v půlce, na začátku či u konce, anebo je definitivně odložíte...
"Jak jsem si takovou blbinu mohla koupit?"
Poslechnete si zase toho úžasného Pachelbela, na nějž nebyl čas ani o těchto Vánocích.
"Proč ho, a nejen jeho, neposlouchám častěji?"
Hlava stále prosta zbytečných myšlenek...
Přejde týden a vy víte, že nastal čas vstávat. Jak jste se na to těšili při první atace té nevítané mrchy!
Tak jo, z postele!
Au, to je ale binec.
Toho prachu!
Fuj, jak jsem v tom mohla ležet?
A je to tu zpátky. Převlékáte postel, luxujete, vytíráte, nedočtené knihy odstavíte někam, kde na ně brzy zapomenete, zbylé kazety s DVD jdou zpátky do police, už zase pouštíte rádio a posloucháte zprávy... Vaše hlava začíná bobtnat myšlenkami na to, co jste všechno zanedbali.
Většinou se snažíte to rychle dohnat.
Letos nebudu nic dohánět, budu se vracet po-ma-loun-ku... Domluvené ještě několik dní počká. Jen co vyluxuju, půjdu upéct chleba. To je činnost, která mě také zbavuje stresu.
Až ho upeču, přivoním k němu a pomyslím si, jak je ten život nádherný i se svými neměnícími se rituály. Tak čau, nemoci, zase za rok!
Komentáře
Okomentovat