Děti a kuřáci do kaváren patří

Pluralitní demokracie nám moc nejde. Žijeme sice na pevnině, ale vytvořili jsme si na ní nespočet názorových ostrůvků. Kdybychom si na nich v klidu žili, prosím, ale my je chceme rozšiřovat a dobývat. Jsem spíš na pravici, nebo na levici? To je přece jedno, obojí je  v pořádku.
Nevolila jsem Zemana, proč si mám myslet, že ti, co volili jinak než já, potřebují domluvit, a proč mě stále někdo přesvědčuje, že moje volba není OK?
Praha kontra zbytek republiky, auvajz, někdy síla poslouchat ty kecy.
Jo, a nejagresívnější jsou ve své opozici odpůrci sluníčkářů.
A také ostatní proti hrstce intelektuálů.
Vydělují si i kávomilci, i když mírově, přesto jsou terčem posměchu popíječů jakékoli kávy.
Také foodies chytají rány zleva i zprava od příznivců levných menu za stovku. Proti biokonzumentům už tu proběhla nejedna kampaň, stejně jako proti těm, kdo chtějí, aby bylo na trhu víc kvalitních výrobků.
Nesmím vynechat pejskaře  a ty, co je nemusí.
Já jsem Pražanka z Moravy a patřím k menšině. Zdá se mi, že menšiny jsou tolerantnější než většina?
Mám přátele a příbuzné takové i takové. Když jsem v prostředí pro mě ne zcela komfortním, dokážu se přizpůsobit (dnes už ano:-). Ačkoli se na televizi nedívám, na návštěvě se klidně spolu s hostiteli vyvalím na gauči před jejich plazmou. Snesu i nějaký ten díl nekonečných seriálů a nechám si vysvětlit, kdo je kdo. Splknu si ráda o všem, co mé hostitele a jejich a tudíž i mé přátele baví, a nemám z toho žádnou újmu, ačkoli nezřídka jde o hodně vzdálená témata.

Asi tak z osmdesáti procent mám s některými rozdílné názory na dění - hlavně v politice, přesto se nehádáme. Své "pravdy" si navzájem nevnucujeme, neboť existuje obrovské množství oblastí, kde si nepřekážíme. Podstatné je, že se máme rádi. Ctíme názory druhých. Kdoví, možná když odjedu, řeknou si - ta je divná - ale já vím jedno. Poví to s laskavým nadhledem a spíš soucitem, vyjadřujícím můj nerozum a naději, že "na to jednou taky přijdu".
Já s některými také v mnohém nesouhlasím, ale respektuju, že žijí v jiných podmínkách než já. Vím, že je dobré vnímat jejich selský rozum, opírající se o zkušenosti předků. Vlastně mají můj obdiv, že dokážou žít na plné pecky v prostředí, které není ani zdaleka tak velkorysé jako to moje. Nemají tolik příležitostí měnit. Mnohde je to dost děsné - vztahy, pracovní příležitost, platy...
Snad proto tam neřeší prkotiny, jako jsou děti v kavárnách. Když si jdeme například ve Vizovicích k Tonkovi na dobré jídlo, anebo v Plzni do Kalikovského mlýna, sdílíme prostředí s celými rodinami a někdy také přivedeme děti. Nikdy mě nenapadlo, že by se mi tam líbilo víc bez nich..
Chodím ráda do kaváren, ještě se mi nestalo, že bych si tam zoufala z přítomných děcek.

Zato vím, jak je  tristní počítat s pořádným "pokecem" a zároveň vnímat nevlídné pohledy osamělců u stolů zabraných notebooky a podobnými atributy, sdělující jediné: "Dejte mi pokoj a buďte potichu."
Naštěstí je už takový výběr, že si můžou vybrat ti i oni a to je ta pravá pluralita, že si můžeme vyhovět, najít a hlavně poskytnout tu různost.
S bývalou kolegyní, dnes maminkou, se scházím v kavárně Friend's v Palackého ulici. Je tam herna pro děti, skvěle vybavená knížkami i hračkami; bezpečné prostředí, aby se mamka mohla soustředit i na to, proč tam je.
Kampaň proti dětem v kavárnách je stejně pitomá jako ta proti kuřákům. Ač jsem nekuřačka a kouření jiných mi spíš vadí než nevadí, odmítám zákon, který zakazuje kouření všude, hlavně v hospodách. Dosud jsme vždy měli na výběr - kuřáci i nekuřáci. Proč to tak nemůže zůstat, nechápu. Tažení mi přijde tak debilní, jako je aktivita těch, co odmítají děti v kavárnách. Hospody, restaurace, kavárny jsou přece místa, která nás mají spojovat napříč zásadám, založení, zvykům. Místa, kde bychom se vlastně měli učit vycházet s  "jinými", protože to nám proklatě nejde.