Úspěch bez radosti

Úvod dnešní úvahy si vypůjčím od Jóna Gnarra, ex-primátora Reykjavíku, jehož kniha Jak jsem se stal primátorem Reykjavku a chtěl změnit svět zůstala na hromádce po ruce s dalšími, které nedokážu po přečtení vrátit do polic.

 „Žijeme ve společnosti, která je extrémně orientovaná na úspěch, a dokonce i náš mozek je zaměřen na úspěch. Chceme dosáhnout úspěchu v povolání, chceme, aby měly úspěch naše děti ve škole, a chceme se v médiích dozvídat o úspěších naší vlády. Ale úspěch má svou cenu. Ta cena je radost ze života. Stoprocentní úspěch totiž neexistuje. Je v něm stále ještě trochu víc. Lze se stále ještě dostat výš, dál, dělat to rychleji a lépe. Úspěch se snadno stane náruživostí. Jak se tak krásně říká: Pro alkoholika je jedna sklenka příliš mnoho a sto příliš málo.“

Téma mě napadlo v souvislosti s anketou z minulého týdne, jejíž výsledky oznamují, že Češi patří mezi deset zemí s nejšťastnějšími zaměstnanci a naopak Japonci jsou jedni z prvních od konce. Nebudu se zabývat důvody štěstí Čechů, zůstanu u Japonců. Jejich vražedná pracovní morálka mě vždy děsila a dokonce jsem si říkala - snad to nedojde i k nám. Přitom patřím mezi lidi, kteří v práci nikdy nic neošidili. Zaprodat duši zaměstnavateli znamená vzdát se soukromého života. Mnohdy také kreativity, samostatnosti a vlastní jedinečnosti.

Člověk s osobností dokáže udržet tenkou hranici mezi poddanstvím a svobodou. Tím nevylučuju možnost mít práci jako koníčka, já to tak měla. V několika redakcích jsem se cítila šťastná, ale většinou (až na výjimky) to dlouho nevydrželo, protože majitelé novin často měnili vedení. Většinou za horší, o čemž svědčí několik krachů novin, v nichž jsem dělala. Mohla bych o tom napsat další knížku, ale zatím to nemám v plánu, stačí, že jsem novinařině věnovala několik kapitol v Hlasu pro vraha. Měla jsem k tomu důvod – pracovat v novinách v totalitním režimu stálo za zaznamenání. Tam totiž můžete být dobří, jak chcete, stejně je vám to nanic, důležitá je jen loajalita k režimu.

Dnes naše postavení stojí a padá s loajalitou k firmě. Doufám, že ještě dlouho nebudeme tak loajální jak jsou nuceni v Japonsku. (Kromě výsledků ankety mám ještě jeden důkaz - můj dobrý kamarád tam pracoval).

Pokud není úspěch přirozenou součástí profesního vývoje, přinášející tolik radosti, kolik odvedeme dřiny, nepovažuji ho ani já za něco, co má cenu dobývat, i když dobývání smysluplných vrcholů mám ráda.  
Mám mezi přáteli lidi, kteří opouštějí otrokářského zaměstnavatele a začínají podnikat v tom, co je baví. Mají nebo měli zpočátku méně peněz, než v těch velkých firmách, ale tvrdí, že opět našli to, o čem píše Jón Gnarr – radost ze života.
Pro zajímavost, co mě tak děsí na japonském workoholismu: http://zpravy.aktualne.cz/zahranici/japonsko-zvazuje-povinne-volno-obcany-zabiji-prepracovanost/r~6703f38eb05411e49fc3002590604f2e/