Proč nepůjdu 17. listopadu na Václavák

Čtvrt století! To to uteklo! Ale je to důstojné výročí a já budu v tyto dny vzpomínat, jak jsem zvonila klíči a skandovala pod balkonem Melantrichu hesla za svobodu. Ještě raději si připomenu, že jsem rozhodujícího 23. listopadu patřila k těm, kdo vykřičeli v Lokomotivce ČKD Štěpána a pak šli z Vysočan na Václavák, zapískali si u budovy Rudého práva „Rudé právo lže!“ a došli až pod balkon, protože doufali, že je konec bezpráví.

Nevěděla jsem, stejně jako o tom neměly tušení statisíce lidí v ulicích, že je Praha obklíčena milicionáři, čekajícími na povel, po němž bychom místo na samet vzpomínali (nebo také nevzpomínali) na krveprolití.

Zároveň nás ani nenapadlo, že komunisté předají moc tak snadno. Do ulic, kde jsme trávili veškerý volný čas, se nedostala zpráva, že se Ladislav Adamec, naoko vstřícný k jednání s revolucionáři, ještě pokusil zradit. Z Moskvy se vrátil bez podpory, osmašedesátý rok se naštěstí neopakoval. To nás v ulicích zachránilo, jasný? To a generální stávka 23. listopadu, kdy se lidé z největších fabrik v celé republice přidali ke stávkujícím. Tehdy na ÚV pochopili, že končí.

Tak to bylo

Tohle bylo nezbytným vyústěním nedýchatelna v režimu, kde už se většina jen dusila. Kde nebylo budoucnosti bez individualismu a možnosti uplatnit se, kde však nebylo ani autorit a úcty, protože se lidé veřejně vysmívali nejvýše postaveným; navíc se v okolních státech režimy už zhroutily...

Mnoho lidí se k demonstrujícím však nepřidalo. Nevěřili, že je možné něco změnit, nechtěli riskovat, měli co ztratit, kdo ví. Seděli doma, jako sedí teď a budou sedět vždy. Letos budu 17. listopadu sedět i já, nejen proto, že jsem nemocná, ale i proto, že jsem si své před čtvrtstoletím oddemonstrovala. Velmi aktivně, nadšeně, s nadějí.

Letos se budu u televize, rádia a internetu zamýšlet nad ztrátou iluzí a nadšení. Kde a kdy se vytratily?

Vím, vím, byli jsme nezkušení a netušili, co je demokracie a kapitalismus. Nevěděli jsme, že svoboda je především osobní odpovědnost, byť na to Václav Havel a zahraniční hosté včetně novinářů, s nimiž jsem v ty revoluční dny hodiny a hodiny také besedovala, často poukazovali.

„Víte opravdu, do čeho jdete?“ ptali se z Hlasu Ameriky a my přikyvovali a nechápali, proč nám berou iluze... Dnes vím, že jsme se tenkrát hlavně chtěli zbavit totality a mysleli, že nové pořádky začneme prosazovat pomalu, průběžně. Že přechod k tržní ekonomice bude kráčet ruku v ruce se změnou právního řádu.

Nezačala ta mafiánská ekonomika snad takhle?

Uvažovali jsme tak doopravdy? Fakt nevím, upřímně říkám, že jsme se jen chtěli mít lépe. Jedni duchovně, chtěli být hlavně svobodní, jiní toužili po materiálním zlepšení. Nikdo však nevěděl, jak na to; neuměli jsme jazyky a neznali systémy z jiných zemí, kam jsme přece nesměli... Muselo to dopadnout tak, že se vedení ujali lidé s kontakty, penězi a touhou po ještě větší moci a bohatství.

Chybička se vloudila. I tak bych tamten režim zpátky nechtěla. Jednak jsem prožila fantstastické čtvrtstoletí učení se cestováním, zakládáním novin, jejich krachy a hledáním nových míst, hledáním svého místa, snahy uplatnit se, užít si tu svobodu... Proto to tak rychle uteklo, bylo to něco, co neprožije každá generace. A pak - moje děti žijí ve svobodném světě a já se raduju, že jsem jim svobodu, možnost lepšího vzdělání, cestování, schopnost domluvit se,  „vyzvonila“.

Je tu však také skepse podložená stále víc se rozvírajícími nůžkami mezi bohatstvím a chudobou.  Je tu také šlendrián v nás - ať si každý sáhne do svědomí, zda ještě pořád ctí staré známé: "Kdo neokrádá stát, okrádá rodinu." Opět lze vnímat aroganci moci a vztek podzámčí, někdy oprávněný. Ani spravedlnost tu není stejná pro všechny.
Jak to, že jsme dovolili těmto negativním jevům vplížit se a zatnout drápy? Můžu mluvit o chybách, jaké se dělaly v ČKD, kde jsem tehdy byla ve stávkovém výboru. Po svržení ředitele chyběli odborníci, noví manažeři se učili vést fabriku, až na dva ředitele šlo o mladé nadšené, ale nezkušené inženýry. Vláda pak podnik privatizovala a ... víme, jak to s ČKD dopadlo, že... Když jsem četla vzpomínky Radima Passera, hrůza mnou procházela, co za člověka si pak kus ČKD koupilo. Všem vřele doporučuju k přečtení, budete koukat, co je tady možné. Chybou bylo i to, že se nové vedení bálo zbavit se některých jedinců z obav, že to bez nich nepůjde. Oni věděli, jak to chodí, a tak obrovskou moc a hlavně příležitost ke klientelismu  často dokonale využili.

Disidenti, Klaus, ODS a my

Ještě slovo k disidentům. Po pár dnech jsem si uvědomili, že nechceme, aby to byla jejich revoluce. Nebyli to snad oni, kdo počátkem padesátých let nadšeně vítali režim, jenž nás měl všechny zprůměrovat a rozdělit na privilegované a zbytek? Velmi si vážím těch, co prohlédli a statečně se k tomu za normalizace hlásili, ale přiznejme si to – nebyli úspěšní. Jak jsme tehdy mohli věřit, že jim to podruhé vyjde lépe? 
Dnes se můžu jen ptát, zda bylo chybou, že tu šanci nedostali. Kdyby vyhrálo Občanské hnutí, levá strana rozděleného Občanského fóra a ne ODS, byla by transformace jiná? Humánnější?

Já tehdy vnímala jako geniální založení ODS. Volila jsem ji a nadšeně pro ni pracovala v Telegrafu – ale jen do okamžiku, kdy mi došlo, že nejde vůbec o blaho lidu, ale jen o blaho pár jedinců. „To nám přece nemůžeš udělat, Olino,“ varoval mě šéfredaktor, když jsem odevzdávala články o tom, jak doopravdy probíhá privatizace – měla jsem informace od zdroje z ministerstva průmyslu i privatizace, kam jsem dokonce na tři týdny nastoupila.

„Přece nepůjdeš proti nám?“

V tu chvíli mi došlo, že je to tu zase - my a oni.

Telegraf vydržel jen do voleb, v nichž ODS samozřejmě zvítězila. Pak už se chovala jako KSČ. Privatizovali ti, co měli nejblíž k informacím – vzpomínáte na Knižní velkoobchod a místopředsedu federální vlády za ODS, který na tom zbohatl?

A jak ODS přijímala úplatky, které nazývala sponzorskými dary, mezi nimiž byla i milionová pozornost straně za to, že přihodí Třinecké železárny? A když se to prozradilo, ani se neomluvili. Výsledek? Velký pardon lidu vynesl Klause jako hrdinu ještě na chvíli na Olymp!!! Stalo by se tohle i v jiné zemi? Jsme opravdu tak hloupí? Byl Klaus tak šikovný manipulátor? ptala jsem se a ptám se dodnes...

Jediná odpověď, kterou jsem zatím našla, je, že právo a spravedlnost se staly směšným požadavkem naivních a vysmívaných pravdoláskařů... Mnoho lidí už se zase bojí, nevěří, zlobí se; i když ho máme, nestojí  solidární systém na pevných základech, jeho hliněné nohy se pořád někde sypou. Práce jak na kostele!

Tož to je důvod, proč letos nepůjdu na Václavák. Už nechci být součástí davu, chci slavit po svém a vím, že zaslouženě. Před čtvrt stoletím jsem trávila hodiny a hodiny v ulicích já – dnes ať si to užijí ti, kterým záleží na tom, aby se napravily chyby, které naše generace nadělala. No, co, kdo je bez chyby, ať hodí kamenem...

Foto: Václav Stibor
Text k fotkám: 
1. Na horní fotce je ve velkém detailu vlevo Aleš Vančura, tehdy mluvčí ČDK v OF, který přivedl Václava Havla do fabriky a odmítl všechny funkce, nabízené mu poté. Dál pracoval v učňáku ČKD;
2. Beseda v redakci Kováku s redaktorem Hlasu Ameriky;
3. Já před čtvrt stoletím, diskutující s dělníky a dělnicemi o demokracii a kapitalismu - tady by se hodil smajlík, ale nemůžu ho najít.