Přeskočit na hlavní obsah

V Národní a nevesele...



Kavárnu Slávii jsem měla ráda v dobách studia, protože sousedí s mojí alma mater. Zásadně jsme sedávali u okna, abychom byli viděni nebo viděli spolužáky procházející kolem.
Před státnicemi jsme si v ní s kamarádem dali jednoho myslivce na kuráž, ani jednomu se to nevyplatilo, oba jsme měli zkažené léto a před podzimním opakováním zkoušek jsme se Slávii vyhnuli obloukem. Od té doby jsem tam byla už jen jednou a naposled.  Chybí mi ta intelektuálská atmosféra, sedává tam zcela jiná společnost. Mnohdy dost hlučná, což ale nekritizuju, ti lidé jsou na dovolené a chtějí se bavit a vidět na Hrad.
Proto jsme začali chodit do kavárny pár metrů odsud – do Národní. I ona má zajímavou historii zrozenou v roce 1922, kdy se v ní začali setkávat avantgardní členové Devětsilu. Bylo to jejich výhradní místo až do roku 1926, jak píše Eva Bendová v publikaci Pražské kavárny. Vynikající knížka pro nás, povaleče, i s vloženou mapou kaváren historických a současných.
Tradici Národní kavárny obnovila v roce 2007 společnost Národní kavárenská s.r.o.. Unionka, kam chodil Karel Čapek, už neexistuje, byla také na Národní, tak aspoň ten pocit...
Debata při posledním posezeni však moc odlehčená nebyla, vzpamatováváme  se z vraždy investigativního novináře na Slovensku. Nedokážeme si představit, že někdo chladnokrevně vpálil kulky do hlav Janka a Martiny. Že někdo vraždu naplánoval.
Stály životy mladého páru za takový zločin? Vždyť redakce, kde Jan pracoval, výsledky jeho investigativní práce hodlá zveřejnit, takže objednavatel vraždy rozhodně pátrání nezastavil, naopak, zalarmoval společnost u nás i na Slovensku, aby důrazněji bránila svobodu slova.
Je to výdobytek, jaký v totalitě nepřipadá v úvahu, měli bychom si ho hýčkat. Je smutné, že si to mnozí začínají uvědomovat až po gangsterce na Slovensku.
Ukázněně nechávám emoce stranou, věřím, že pátrání po vrazích i těch, kdo je zaplatili, bude probíhat s maximální chladnokrevnosti a s patřičnou umanutostí.
Těžko se ovšem hledají odpovědi na pár otázek, jichž se zbavit nedokážu. Kam naše společnosti za 28 let došla? Tenkrát jsme skoro všichni chtěli hlavně svobodu, teď si jí část z nás neváží. Jak to? 
Jsme rozděleni na dvě části. Jedna nehorázně zbohatla, druhá nehorázně chudne. Nezřízené bohatnutí bývá tu a tam spojeno s pochybnou činností na okraji zákona. To už je práce pro justiční orgány, ale i pro novináře.
Směr pátrání vede do podsvětí. Bez spolehu na díry v práci justice by nemohlo existovat, všetečný a trpělivý novinář se možná dostal tam, kde ho nikdo nečekal...
Nechci končit zoufale, i když dvojí vražda je víc než zoufalá. Chci doufat, že budeme moci dál chodit v klidu do kaváren a nebát se žádných témat. Doufejme, že se nebudou bát ani současní novináři a že první oběti, Jan Kuciak a jeho přítelkyně Martina Kušnírová, aspoň nebyly marné, i když v žádném případě nelze připustit, že přišli o životy kvůli svému zaměstnání a také kvůli sobectví katů a těch, kdo jim nedůsledností umetali cestu.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Plníme si sen - ukázka z mé druhé knížky

Ubytovali jsme se nedaleko chrámu Haghia Sophia. V nepředraženém hotýlku jsme měli všechno, co je potřeba – pohodlnou postel, klimatizaci, minibalkonek a snídani. To nám stačilo. Každý den jsme vyráželi vybaveni mapou, fotoaparátem, kamerou a tureckými lirami. Plán byl jasný – chodit po místech nám důvěrně známých z knihy. Někdy jsme viděli realitu úplně jinak, než jaká byla představa, ale o to se stalo naše putováné napínavější. Také jsme zkoumali, zda je Istanbul skutečně melancholický, jak to krásně Pamuk popisuje, a číhali jsme, zda se projeví jím zmíněná nálada hüzün, což je turecké slovo označující právě melancholii. Kapitola v knize nás fascionovala natolik, že jsme se chtěli vcítit podobně jako při četbě. A tak jsme čekali na večerní západ slunce, v němž jsme – podle toho, kde jsme zrovna byli - s nadšením sledovali dění na vodě, na protějším břehu, anebo ve starých čtvrtích, a snažili se vnímat to podobně jako on. Pro nás mělo tohle město samozřejmě zcela jiné kouzlo na