Kavárnu Slávii jsem měla ráda v dobách studia, protože sousedí s mojí alma mater. Zásadně jsme sedávali u okna, abychom byli viděni nebo viděli spolužáky procházející kolem.
Před státnicemi jsme si v ní s kamarádem dali jednoho myslivce na kuráž, ani jednomu se to nevyplatilo, oba jsme měli zkažené léto a před podzimním opakováním zkoušek jsme se Slávii vyhnuli obloukem. Od té doby jsem tam byla už jen jednou a naposled. Chybí mi ta intelektuálská atmosféra, sedává tam zcela jiná společnost. Mnohdy dost hlučná, což ale nekritizuju, ti lidé jsou na dovolené a chtějí se bavit a vidět na Hrad.
Proto jsme začali chodit do kavárny pár metrů odsud – do Národní. I ona má zajímavou historii zrozenou v roce 1922, kdy se v ní začali setkávat avantgardní členové Devětsilu. Bylo to jejich výhradní místo až do roku 1926, jak píše Eva Bendová v publikaci Pražské kavárny. Vynikající knížka pro nás, povaleče, i s vloženou mapou kaváren historických a současných.
Tradici Národní kavárny obnovila v roce 2007 společnost Národní kavárenská s.r.o.. Unionka, kam chodil Karel Čapek, už neexistuje, byla také na Národní, tak aspoň ten pocit...
Debata při posledním posezeni však moc odlehčená nebyla, vzpamatováváme se z vraždy investigativního novináře na Slovensku. Nedokážeme si představit, že někdo chladnokrevně vpálil kulky do hlav Janka a Martiny. Že někdo vraždu naplánoval.
Stály životy mladého páru za takový zločin? Vždyť redakce, kde Jan pracoval, výsledky jeho investigativní práce hodlá zveřejnit, takže objednavatel vraždy rozhodně pátrání nezastavil, naopak, zalarmoval společnost u nás i na Slovensku, aby důrazněji bránila svobodu slova.
Je to výdobytek, jaký v totalitě nepřipadá v úvahu, měli bychom si ho hýčkat. Je smutné, že si to mnozí začínají uvědomovat až po gangsterce na Slovensku.
Ukázněně nechávám emoce stranou, věřím, že pátrání po vrazích i těch, kdo je zaplatili, bude probíhat s maximální chladnokrevnosti a s patřičnou umanutostí.
Těžko se ovšem hledají odpovědi na pár otázek, jichž se zbavit nedokážu. Kam naše společnosti za 28 let došla? Tenkrát jsme skoro všichni chtěli hlavně svobodu, teď si jí část z nás neváží. Jak to?
Směr pátrání vede do podsvětí. Bez spolehu na díry v práci justice by nemohlo existovat, všetečný a trpělivý novinář se možná dostal tam, kde ho nikdo nečekal...
Nechci končit zoufale, i když dvojí vražda je víc než zoufalá. Chci doufat, že budeme moci dál chodit v klidu do kaváren a nebát se žádných témat. Doufejme, že se nebudou bát ani současní novináři a že první oběti, Jan Kuciak a jeho přítelkyně Martina Kušnírová, aspoň nebyly marné, i když v žádném případě nelze připustit, že přišli o životy kvůli svému zaměstnání a také kvůli sobectví katů a těch, kdo jim nedůsledností umetali cestu.
Komentáře
Okomentovat