Přeskočit na hlavní obsah

Advent...

Ještě že napadl sníh. Nadcházející první adventní neděle bude působivější. Halelujá. 
Za komunistů jsme o adventu nesměli psát. Ani o původu Vánoc, o jejich tradicích. Znali jsme je však, v rodinách se dodržovaly. Byla to schíza, uctívat ve škole Dědu Mráze a doma se těšit na Ježíška.
Na velké zdobení bytu jsem si nikdy moc nepotrpěla, přednost měly prvky z přírody, takže jsem aspoň nestrádala nedostatkem vánočního zboží. Na stromku se nám nejvíc  líbily ozdoby po předcích. Figurky a hvězdičky z korálků a skleněných tyčinek. Bylo jich málo a byly vzácné. 
V práci jsme si dávali malé dárky a jeden kolega mi takovou ozdobu přinesl. Byla to hvězdička na stromek. Nádherná.  Moc nechápal mé nadšení. Povedlo se mu udělat mi malým dárkem velkou radost. Dnes už se dají opět sehnat, vím o několika šikovných lidech, kteří je umějí. 
No a to, co se děje v obchodních centrech, je druhý extrém. Dřív nebylo skoro nic, teď je všeho tolik, že se to kvalitní ztrácí v nadbytku. Kýčovitost však patří k předvánočnímu marketingu. Pořád je to lepší než zpívat o jolce a postávat ve frontách na mandarinky či mandle. 
Přeju vám takový advent, jaký vám udělá radost.  
Foto: Našla jsem na netu jednu z těch ozdob mého mládí, zdroj nabízí i zajímavý článek: https://www.irozhlas.cz/regiony/svetovy-unikat-vanocni-ozdoby-ze-sklenenych-foukanych-perlicek-z-ponikle-chteji_1611250925_

Štítky:

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta
Okomentovat
Další informace

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat
Okomentovat
Další informace

Plníme si sen - ukázka z mé druhé knížky

Ubytovali jsme se nedaleko chrámu Haghia Sophia. V nepředraženém hotýlku jsme měli všechno, co je potřeba – pohodlnou postel, klimatizaci, minibalkonek a snídani. To nám stačilo. Každý den jsme vyráželi vybaveni mapou, fotoaparátem, kamerou a tureckými lirami. Plán byl jasný – chodit po místech nám důvěrně známých z knihy. Někdy jsme viděli realitu úplně jinak, než jaká byla představa, ale o to se stalo naše putováné napínavější. Také jsme zkoumali, zda je Istanbul skutečně melancholický, jak to krásně Pamuk popisuje, a číhali jsme, zda se projeví jím zmíněná nálada hüzün, což je turecké slovo označující právě melancholii. Kapitola v knize nás fascionovala natolik, že jsme se chtěli vcítit podobně jako při četbě. A tak jsme čekali na večerní západ slunce, v němž jsme – podle toho, kde jsme zrovna byli - s nadšením sledovali dění na vodě, na protějším břehu, anebo ve starých čtvrtích, a snažili se vnímat to podobně jako on. Pro nás mělo tohle město samozřejmě zcela jiné kouzlo na
Okomentovat
Další informace