Přeskočit na hlavní obsah

Jaký rok máme za sebou?

Včera se sluníčko otočilo, světlo se k nám vrací.  Slunovrat je příležitost k bilancování. Vidím to jednoduše – žijeme v bezpečné zemi (zatím), v geograficky výhodném středu Evropy, máme svobodu a práce je dost. Co víc si přát, než aby to nikdo  nepokazil?
Jaký jsme prožili soukromý rok? Inu, takový, jaký jsme si ho udělali. Ti, co vědí, že štěstí, jímž nazvu rozličné cíle našeho pachtění, je jen pocit, jsou jistě spokojení. Vědí, co od sebe čekat, a ev. naštvaní můžou být jen sami na sebe.  
Koho baví zaměstnání a má nablízku lidi, na které je spolehnutí (což dokazuje, že je to oboustranné), prožil opět nejlepší rok. 
Kamarádce zemřela minulý týden maminka, bylo jí pětadevadesát. Dcery se o ni do posledního okamžiku staraly. Byly u jejího odchodu. „Od té chvíle, kdy jsem viděla mámu odejít, se nebojím smrti,“ řekla mi a popsala ten „krásný“ okamžik, kdy viděla v posledním matčině pohledu všechnu mateřskou lásku. „Jsem šťastná,“ dodala kamarádka. Má čisté svědomí. S tím se žije dobře. 
I mně letos odešla jedna z nejdražších bytostí. Při zapálené svíčce jsem vzpomínala, co všechno jsme spolu během padesáti let prožily. Bylo toho tolik, že jsem se skrz slzy usmívala. Řekla bych, že za štěstím se nemusíme nijak hnát, stačí si ho občas uvědomit. 
Přeju vám šťastné Vánoce, ať už je budete prožívat s milými blízkými, nebo ve vzpomínkách na ty, kteří by tu ještě být mohli, ale nejsou. To, co jste s nimi prožili, bylo maximum, věřte, že víc jste dát nemohli. Mějte se rádi.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Perfect day

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br

Bolševik v nás

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je