Přeskočit na hlavní obsah

V Antic café v Dlouhé


V retro zařízené kavárně je příjemně, pohodlně se tam sedí a kromě dobré kávy tam mají třeba domácí buchty s mnoha náplněmi. A ke koupi jsou i farmářské lahůdky, všimla jsem si nakládaných okurek, Marmelád s příběhem, dokonce jsem viděla, jak tam hosté ochutnávají nějakou uzeninu a vypadala moc lákavě. Personál milý, nevtíravý a přitom pozorný, ou jé, to zní přímo ideálně,
Tématem tamějšího posezení byly knížky. S podzimem za zády zjišťuju, že nejen já se vracím ke čtení knih a věty typu: „Četla jsi tohle? Musíš, stojí to za to,“ mají na svědomí hromádky knih i u mě doma. Hrozí, že nás vzájemné tipy doběhnou a my se staneme psanci, kteří nestíhají.
Ne, vážně, je skvělé, kolik dobrých knížek vychází. Dobrými myslím ne ty, které po přečtením odložím bez emocí... Dobrá knížka člověka vtáhne a zasáhne. Když jsem přečetla Malý život od autorky jménem Hanya Yanagihara, nemohla jsem týden otevřít další. Nebo Gentleman v Moskvě od Amora Towlese. Totéž – zásah, ohromení. 
Tentokrát jsme ovšem vychvalovali knížku naší kamarádky Heleny Tyburcové Dokud jsme dva. Vyšla koncem srpna. Formátem malá, obsahem velká. Psát o společném stárnutí s partnerem s humorem je velké umění. Přitom jde o vážné téma, přesto se čtenář místy doslova chechtá, ačkoli... No, nechci se dopustit spoileru, tak jen napíšu, že přijdou pasáže, kdy váš přejde smích a vy opět žasnete, jak autorka bravurně zvládá těžká období, aniž by byla patetická nebo sentimentální.  Helena je moje kamarádka, a tak jsem od ní přečetla všechny tři knížky, a proto si můžu dovolit napsat, že v té první, Čas minisukní, se, milí čtenáři, seznámíte s dvojicí, jejíž životní peripetie můžete sledovat i v dalším titulu Nepřestávej tančit. Jak to s nimi dopadlo, zjistíte v té poslední, Dokud jsme dva.
Tři knížky, které zasahují období od sedmdesátých let po současnost...
Velmi ráda dávám na vědomí, že vyšla další dobrá knížka. Taková, kterou chcete mít ve své knihovně.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Perfect day

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br

Bolševik v nás

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je