Nic není takové, jak to vypadá

Mám ráda staré filmy kvůli spektru postav. Malí, velcí, tlustí, štíhlí, vlasatí, mladí, starší ba i staří, krásní, obyčejní lidé. 

Na recepcích v podnicích a v sekretariátech sedí dámy různého vzhledu i věku, s rozličnými účesy. V kavárnách a restauracích obsluhují profesionálové, často tátové od rodin. Mohli si tu práci dovolit, uživila je.

Krásné dámy se odlišují od běžného vzorku lidí, jsou nezaměnitelné.

Jako by se v tehdejší společnosti  pohybovaly zajímavější typy, což je pochopitelně jen mam a klam. Nicméně postavy představují lidi takové, jací v reálném životě skutečně jsou. Oč jednodušší to měli při seznamování. Ta pestrost!
Každý figura je v těchto filmech nezaměnitelná a celek není tak vyumělkovaný jako v současných především hollywoodských snímcích, v nichž jako by žili jen lidé jednoho typu a věku.  Mladí a krásní.

Když ale film skončí, jsem ráda, že žiju v době EET, Velkého bratra a unisexu. Stačí si připomenut, čím si prvorepubliková generace prošla, a dokážu se povznést. Raději unisex než fašismus a totalitarismus.