A vida, za chvíli slyším, že největší poptávka je po
kuchařích a montážních dělnících, jimž majitelé firem nabízejí platy čtrnáct tisíc hrubého. Tyto inzeráty se opakují, je jich asi šedesát tisíc, říká odborník.
Já být kuchařkou nebo tím dělníkem, rozhodně takovou práci
nevezmu. Raději si seženu dva tzv. part-time.
Tak se říká částečným úvazkům. Tahle volba je zajímavá finančně i
kreativně. Možností je, stačí vyjít ze svého ustrnutí.
Jejda, asi toho moderátora miluju, on se tak krásně diví, že
jsou zaměstnavatelé opravdu tak zatvrzelí a platy ne a nezvednou...
No, jsou. Pracovníky dovezou. V masném průmyslu pracují
Mongolové, na stavbách Ukrajinci.
Vybavují se mi spokojené kamarádky zaměstnané v zahraničí
v různých oborech a díky nim znám rozdíl v platech
tam a tady. To už neospravedlní ani kecy o nízké produktivitě práce u nás.
Ale pozor, nestavím se
prvoplánově na stranu málo placených. Problém sleduji dlouho, vyrostla jsem na venkově a dojímá
mě, za jaké peníze tam pracují mí blízcí. Jako novinářka jsem nahlédla i do
života těch, co platí. Moc jim přeju úspěch a požitky, za odvahu a risk z toho,
že šli na volnou nohu a vzali zodpovědnost i za své zaměstnance, si vyšší
standard zaslouží, o tom bych se vlastně neměla vůbec zmiňovat, jak je to
samozřejmé. Mám však jedno ale... Vážím
si jen těch, kteří se umějí podělit.
„Dobře jim tak“ přeju těm, co škudlí. Ne na sobě. Tam, kde jsou
průměrné platy zmíněných čtrnáct, ale i méně, žijí někteří zbohatlíci za obezděnými
haciendami, aby nebylo vidět na dvorcích jejich porsche a lamborghina, kryté
bazény...
No nic, tohle je téma na několik stran. Skončím příhodnou
větou kamarádky, která podniká, co ji znám, tedy dvacet let: „Kdo nechce pustit korunu, ať raději ani
nezačíná“ (podnikat).
Komentáře
Okomentovat