Život v bublinách

Než se slunko posune z našeho balkonu víc na západ a já si tam konečně budu moci sednout s úžasnou knihou, co zrovna čtu (https://www.kosmas.cz/knihy/214120/dabel-v-bilem-meste/), napadlo mě napsat o nepříliš hezkém fenoménu současnosti. Jde o dělení se na ty a tamty, na my a oni. Jde to někdy až do extrému: Nebudu se s nimi bavit, nezajímá mě, co a proč říkají, nesouhlasím s nimi a mám jiný názor... 
Jak spolu lidé přestanou komunikovat, je zle, historie to mnohokrát potvrdila.

Poslední zkušenost z Twitteru: Sleduju (ráda, jsou skvělí) i studentské noviny The Student Times. Pohoršují se nad tím, že jeden z Pirátů poskytl rozhovor Parlamentním listům (které nečtu, ale chápu, že Piráti o sobě musejí dát vědět tam, kde je ještě neznají). Studenti však mají jasno, tyhle noviny magnáta automatů šíří nenávist a xenofobii, hlavně však uveřejní každému cokoli a také vedou „patolízalské rozhovory  s MZ“. (MZ – Miloš Zeman)... No, PL uveřejní skutečně kde co, přičemž si vždy vybavím, jak jsem musela v nejkrásnější době mého novinářského života, to jest od devadesátek, natřikrát ověřovat každý zdroj... A vyvažovat, aby byl článek objektivní!
Inu, jsou tituly tuto zásadu nerespektující a čtenář, jenž se neorientuje v kvalitě zpravodajských médií, to čas od času sbaští. Znám ovšem lidi, kteří neodolají a občas do PL nahlédnou, aniž přicházejí o svůj nadhled a názor.  S mnoha přáteli i příbuznými se neshodnu "v politice" skoro na ničem a máme se pořád rádi. Už jsme se naučili nevnucovat si své postoje a názory. V minulých prezidentských volbách jsem dala hlas Táně Fišerové, nikdo se mi nevysmíval. Já mnohým nerozmlouvala volbu MZ, i když jsem s nimu hluboce nesouhlasila. Kdykoli jsem měla cukání něco pronést, vzpomněla jsem si na život v totalitním Československu, kdy jsme měli nařízený jen jeden jediný politický názor... I tehdy to bylo zhoubné my a oni. I když nás ve skupině "my" byla většina, "oni" měli policii a armádu... (Všichni ovšem můj názor na MZ znají a já zase vím, co si oni myslí o mé volbě :-) :-)... "Vyhozený hlas."

„Chceš-li poznat svého nepřítele, snaž se o něm dozvědět co nejvíc,“ řekl kdysi kdosi...

Chceš-li zůstat trčet ve své bublině a myslet si až do smrti, že svět je takový, jaký ti předkládá, v pořádku. Chceš-li vědět, co na tebe chystají v jiné bublině, sleduj ji.

K čemu mi bude sdílení jen s těmi, s nimiž mám společné hodnoty? Jsem ráda, že můžu sledovat i politiky, které bych nevolila, ani kdyby byli jedinými kandidáty. Kdyby nic jiného, ujišťuji se aspoň v tom, že se v nich nepletu.

Můžu se jak chci pohoršovat nad tím, že jsou komunisté se svými totalitními názory členové politického spektra, ale nevypnu rádio, je-li někdo z nich hostem pořadu. Naopak, ráda si poslechnu jejich maniakálně se neměnící názory. Naději na změnu mi dává jen vědomí, že jejich voliči brzy nebudou schopní dojít do volebních místností. Je však dobré vědět, že jsou stále nebezpeční.

Tak je to se vším. Prožila jsem dost let v totalitě, takže si vážím plurality a připomínám si i Voltairovo: I když s vámi nesouhlasím, budu vždy respektovat, co říkáte... Ta fráze zní jinak, ale to není podstatné, smysl zůstává...

Připouštím, že se škatulkováním nezačal MZ, ale Václav Klaus. MZ už to jen "zdokonalil". Jakmile zjistil, že ho  část společnosti nebere, pojal ji coby nepřítele a podbízí se jinde. Ty, co o něm vědí své a hlavně,  jimž dobře slouží rozum i paměť, nazývá Pražskou kavárnou a vnucujje se jejím odpůrcům, jejichž okruh cíleně vytvořil. I oni žijí v bublině a neposlouchají opozici, stejně jako opozice už neposlouchá je...
Myslím, že bychom se o sebe navzájem měli zajímat víc a nenechat sebou manipulovat šikovnými ale bezcharakterními rétoriky.