Přeskočit na hlavní obsah

Já že jsem hipsterka?

Jsem hipsterka – páni, já padám! Ve svém věku a při svém konzervatismu!
Jde o tohle: Tu a tam narazím na článek, kde si dělají legraci z nadšenců, kteří pomáhají prodávat sklizeň kupříkladu malým pěstitelům kávy. Výrobkům od nich se říká fair trade. Nenajdete je v hyper ale ani v supermarketech, jimž by se to nevyplatilo. Ruční sběr, pěstování bio, sušení nad zemí, tedy i čistota, specifická chuť, vůně – ne, na tohle opravdu nejde nasadit žádný marketingový tah.
Pro legraci jsou rádoby humorným pisatelům i baristé v kavárnách s čerstvě praženou kvalitní kávou. 
Hledám v sobě podobný humor, ale nejde mi to. Nevidím nic směšného na tom, že ráda chodím na kávu tam, kde mám jistotu lahodného nápoje, podávaného odborníky. Takových „krámů“, kde se můžete poradit se zaujatým, vzdělaným personálem v oboru, přece už moc není.
Jsem-li mimo dosah oblíbených kaváren, jdu v pohodě kamkoli, kde není nutné specifikovat, co chci. Stačí říct kafe, ono to tam totiž stejně chutná úplně stejně, ať řeknu „presso“ či „kapučíno“... Jakmile ale vejdu do kavárny libé nejen tím, co a jak nabízí, ale vymazlené i designově, ať objednám espresso, espresso lungo, cappuccino či flat white,  těším se a pak vychutnávááám.
Kdoví, proč se začalo říkat kavárníkům s kvalitní kávou s rodokmenem, a také jejich hostům, hipsteři – tohle totiž nesedí nejen na mě, ale ani na mé přátele, s nimiž „hipsterské“ kavárny navštěvuji: Hipster je termín označující příslušníka společenské subkultury. Jedná se o osobu ve věkovém rozpětí dvacátníků a třicátníků, která si zakládá na tom, že je nezávislá v myšlení, odívání i případné tvorbě. Často přejímá nejnovější trendy v hudbě, módě i dalších kulturních aspektech.“
Zvedá mi to ale sebevědomí, jupí! A rozhodně se nehodlám vysmívat těm, jimž je jedno, jakou směs namíchanou masovému vkusu, kde pijí. Možná jim nevadí ani chutě šizených potravin, odlišujících se kvalitou od těch, co kupujeme na západ od hranic s vysvětlením, že ty co se prodávají u nás, odpovídají našemu specifickému vkusu.
Znám jen jeden specifický vkus a to je KVALITA. Vše ostatní je vlastně nevkus stejně jako pokus ždímat smích od čtenářů, kteří se nevyznají.

Ehm... To mi něco připomíná...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Perfect day

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br

Bolševik v nás

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je