Vždycky jsem se ptala, proč se věci dějí tak, jak se dějí, a proč lidi dělají to, co dělají. Ráda jsem diskutovala na sociálních sítích a psala tento blog. Poslední dny se mi nedostává slov. Neznám taková, která by vyjádřila, co cítím. Nechce se mi jen tak oznamovat, že nenávidím válku. Že jsem zděšená z toho, co se děje na Ukrajině.
Zděšení mě provázelo i při válkách v Zálivu, ve Rwandě, na Balkáně, v Afghánistánu, v Iráku, v Gruzii, v Libyi, v Libanonu, v Sýrii, v Barmě – a to jsem vyjmenovala jen ty, které mě právě napadly. Pořád se někde válčilo a válčí, po celý můj život.
Dosud to bylo NĚKDE. Teď je to VEDLE a přesto jsme i nadále nuceni čelit lidem, kteří zpochybňují odporná zvěrstva, páchaná z podstaty zrůdnosti. Vidí záběry v televizi a budou stále tvrdit, že se nic neděje.
Zajímám se o politiku a historii a přesto mě někteří přesvědčují, že se věci dějí tak, jak to vnímají oni pohledem dosahujícím pouze za plot nejbližšího domu, než já, která se nepřestala ptát proč.
Ještě i v těchto dnech mě budou přesvědčovat, že válku na Ukrajině zavinil západ, protože dělal chyby, a Putin že si jen bere, co mu patří.
Západ, to jsme už i my, naše země. Největší chybu jsme udělali volbou proruského prezidenta, který dal Putinovi pocit, že může válčit. Vraždí civilisty, demoluje zemi, cpe se tam, kde ho nechtějí.
Ne, nedostanu příležitost se ptát. Jsem ukřičena. Dotyční mi jen chtějí vnutit svoji "pravdu". Říct, že je to tak, jak to vnímají svými mozky, které jim léta vymývají populisté, jimiž se to ve světě poslední roky jen hemží.
Lidem, co mě chtějí přesvědčit, že to, co se děje, je správně, jde jen o to, říct si své, bez hledu na objektivní pravdu a ochotu diskutovat. Jako by se báli slyšet něco, co jejich netrénovaný mozek nepojme.
A tak nemám slov. Chci zařvat: Ještě ti nedošlo, že každá válka vznikne nezájmem společnosti o prospěchářství jedinců, a skončí, až lidi spojí zmar nedozírných ztrát a obětí?
Pochopitelně mám kolem sebe plno lidí informovaných, soucitných a pomáhajících. Nejen já vítám každou příležitost, jak pomoct. Mám kamarádku ve věku mých dětí. Našla přímou cestu pomoci a daří se jí dopravovat na konkrétní místo potřebné věci podle seznamu toho, o co je skutečně zájem. Občas pošlu na účet to, co můžu oželet.
Pak se jdu podívat na facebook zmíněné ženy, která shání, oslovuje, sbírá, kupuje, balí, odesílá, komunikuje, děkuje, čekám, že i jí se bude děkovat.
No, neděkují jí všichni. Někteří jí to vyčítají. Voláme si. Když jsem si vyslechla, co si o sobě vyslechla ona, uvědomila jsem si, že už netoužím po slovech, jimiž bych se vyjadřovala. Taková neexistují. Nestačí popsat beznaděj z lidí, kteří nejen že nemají soucit, ale jsou zlí a válečně naladění.
Ptám se jí, kdo jsou ti, kteří místo aby jí poděkovali, tak ji slovně napadají. Napsala: "Mám na to svoji teorii, lidi vyloženě konzumní, bez prožitku, ti co jejich život stojí na každodenní nasranosti, doma se pohádá ze "starou", nebo "starým" (jak se titulují). Život , který ustal někde mezi 20-30 rokem , bez vize. Ti lidi žijí jen žrádlem, plným břuchem a jejich IQ je tak nižší, než jejich věk. Vzdělání se rovná FB videa a mají společného viníka. Jsou to lidi ne bez peněz a práce, ale bez toho prožitku, nuda, chlast, klobásy. 1-2x za rok dovolená, jinak žádné těšení se.
Vystihla to, že? Já bych jim chtěla aspoň pár slovy vysvětlit, že kdyby se zajímali o víc, než je ten jejich "břuch" - kamarádka je z Valašska, věděli by, že i oni, tak jako já a všichni, kdo jsme víc nekřičeli STOP prorusákům, dopustili, aby válečný zločinec Putin udělal to, co udělal válečný zločinec Hitler. I ve 30. letech mnozí věděli, že je Hitler nebezpečný, ale podcenili jeho ego. Nebyli dost pozorní, aby sledovali, jak zbrojí a brojí. Někteří ho chtěli využít. Mysleli si, že je to ukřičený magor, kterého nechají spustit válku, oni na ní vydělají a...
Jakmile zjistil, že jsou mu neužiteční nebo nepohodlní, nechal je zabít.
Společnost, která se spokojí s naplněním svých konzumních snů, povrchní zábavou a nezájmem o historii a souvislosti, je asi odkázaná na to, až ji přelstí takoví, jako byl Hitler a je Putin. A já nevím, jak napsat, že je to špatně, že je to celé špatně. A že neznám nikoho, kdo by ve stadiu, kdy se pustoší Ukrajina, věděl, jak to napravit.
Poslouchám podcasty s odborníky, čtu knihy zasvěcených autorů, bavím se s obeznámenými lidmi, sleduji osobnosti světové politiky, protože tuto možnost máme díky sociálním sítím všichni, ale pořád si připadám jak mravenec, třesoucí se pod obrovskou botou, která se k němu blíží, a on už ví, že jí neunikne.
Než mě zašlápne, ještě mi proběhne hlavou, že jsem chtěla říct, že jsme měli být víc vnímaví, vizionářští, zvídavější, spolupracující, zásadovější, moudřejší, ochotní poučit se z minulosti a zbavit se zavčasu populistů a štváčů. I politické korektnosti, která rozhodně podporovala Putina v jeho temných úmyslech.
Ještě stále jako bychom váhali... A váháme dál, i po masakru v Buči.
Cítím beznaděj a... Nemám slov. Nemám...
Komentáře
Okomentovat