Přeskočit na hlavní obsah

Jak můžeme pomoci vyhrát válku


Nejsem proti pomoci slabším jedincům státem. Ten má pomáhat lidem jakkoli handicapovaným, kteří si nemohou obstarat prostředky na existenci. Opuštěným dětem taky. Nenapadá mě už nikdo, o koho by se stát měl starat. Jeho úlohou je poskytovat svým obyvatelům bezpečí – proto je třeba investovat do armády, dobré podmínky k nalezení zaměstnání – proto by měl podporovat zaměstnavatele kvalitními zákony.  

Na státu je poskytování veřejné dopravy a zdravotní péče na úrovni, na jakou má.

Ještě je snad v možnostech státu a jeho úředníků udělat maximu pro to, aby si lidé bez zaměstnání nezvykali na dávky, ale aby brzy získali práci – takže by stát měl podporovat Úřady práce, od nichž bych očekávala snahu zaměstnat co nejvíc svých klientů.

Když budou mít obyvatelé práci, budou platit daně a sociální a zdravotní pojištění. Jak s těmito penězi stát naloží, to už je i věc společnosti. Jde o to, koho si zvolí.

A tady je problém. Babišova vláda tady se socany osm let přesvědčovala část obyvatel, mezi voliči až třicetiprocentní, že stát je tu od toho, aby je podplácel, nemotivoval a povzbuzoval v očekávání jakési pomoci – netuším, co tito lidé vlastně po státu chtějí. 

Prosazují si to intenzivně poslední týdny a nepřejí totéž ukrajinským uprchlicím – matkám s dětmi, jejichž tátové bojují ve válce s rusáky. (Záměrně píšu malé r).

Nechápu. Máme tu solidní záchrannou sociální síť, takže každý, kdo se ocitne v nouzi, má možnost o zákonnou pomoc požádat a dostane ji.

Váleční uprchlíci nemají momentálně nic. Přišli o domov, majetek, mnozí o některého z blízkých a na útěk z válečné země vzali jen to nejdůležitější – své děti. 

Takže by mě zajímalo, kdo jsou ti, co nepřejí statečným Ukrajinkám a jejich dětem prvotní balíček pomoci s vědomím, že se tyto ženy co nejdřív zařadí do společnosti a stanou se jedněmi z nás se všemi povinnostmi vůči státu.

Osobně neznám nikoho, kdo by s takovou malostí a podlostí poštvával proti nebohým uprchlicích, zato znám hodně lidí s průměrnými příjmy, kteří přispěli na nějaký účet, určený pro pomoc Ukrajině. 

Jiní se podělili s běženkyněmi o věci do domácnosti. O lůžkoviny, spacáky, hygienické potřeby. Každý z dárců si řekl – oželím pár zbytečností, na to hlavní zatím mám, a když si to žádá situace, raději pomůžu obětem války. 

Kdo jsou tedy ti, co na  Twitteru a Facebooku podrývají? Napadá mě jediné: Jsou to trollové, štvoucí semknutou společnost na pomoc proti válce, nájemné síly populistických politiků usilujících o hlasy nebožáků, kteří jim to baští.

Je smutné, že Babiš ve své volebním období přesvědčoval, že pomáhá seniorům. Nepomáhá, jen jim občas poskytl úplatek, který někteří (to vím jistě) utratili za dárky vnoučatům, nebo přispěli potomkům na "třetí" rekonstrukci koupelny, podle toho, jaké kachle jsou zrovna v módě. Uvozovky proto, že možná trochu přeháním, ale ne zas tak moc. Často žasnu nad zařízením bytů těch, které kupříkladu televize prezentuje jako sociálně slabé. Připadá mi, že tito lidé považují standard  v jiných, mnohem úspěšnějších zemích – skromnější zařízení bytu, skromnější bydlení, žádný luxus tepla v bytech – pro sebe za nedostatečný. 

Pocházím z kraje spíš chudobného, podnikatelé tam lidem moc neplatí, ale ani tam nevím o nikom, kdo by nepřál běžencům války formu přijetí, jakou jim poskytujeme. Dokonce znám lidi, kteří mají sami málo a přesto se dělí.  A ti, co si nemohou dovolit přispívat finančně, aspoň soucítí a neskáčí na špek populistům. 

Takže by mě zajímalo, kdo ti křiklouni jsou a jestli je nějaká možnost vysvětlit jim, co je momentálně nejdůležitější. Dámy a pánové, máme teď jediný cíl – VYHRÁT VÁLKU NA UKRAJINĚ! Tomu lze napomoci různými způsoby, přinejmenším i tím, že nebudeme štvát proti těm, kdo pomáhají.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Co je a není Pražská kavárna

Není to, co o ní opovržlivě říkají jedni. Je to, za co ji považují druzí, včetně mě. Je to nejmenovaná skupina přátel pravdy, nadhledu, radostí života. Jsou to zastánci svobody slova, demokratického systému v zemi, podpory členství v EU, NATO, stručněji: Jsou to lidé, kteří nechtějí žít v totalitním státě, nepotřebují tudíž vůdce ani nikoho, kdo by je vodil na niti. Protože nic takového jako Pražská kavárna ve skutečnosti neexistuje, mám výhodu, že do ní můžu zahrnout při psaní všechno, co se mi bude hodit. Takže i návštěva skvělých restaurací, protože... Jde přece o setkávání. Takže: Včera večeře ve Městě Touškově ve Velkém Špejcharu. Jídlo vynikající, nálada také. Probíraly se ještě volby, téma doznívá, ale já jsem uvítala možnost zeptat se i těch, co volili jinak než já, proč. Nejde mi například do hlavy, jak mohli volit v jednom kole Jiřího Drahoše a ve druhém současného prezidenta. Prý je zprofesor zklamal v televizních debatách. Ach jo, zeptala jsem se, zda jsou skutečně ta

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat

Perfect day

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br