Chci to komplet a chci to hned

Podařilo se mi vyhnat syna do Ikea, kde ještě nikdy nebyl. Pokud by to, pro co šel, našel hned, byl by doma asi tak za tři hodiny. Dorazil za půl dne.

„Máš?“ ptám se.

„Mám, ale už mě tam v životě nedostaneš. Nemohl jsem vůbec najít schody dolů.“ Varovala jsem ho, že než se dostane tam, kde potřebnou věc mají, musí projít celým horním patrem, odkud není úniku, dokud nezhlédne všechno, od obýváků po dětské pokoje. Rozumí počítačům, ale kutilské geny ho při zrodu obešly přes půl zeměkoule.

Kupoval naštěstí věc, kterou jsme už nemuseli doma kompletovat. To zase nesnáším já. I když se mi něco z Ikea líbí, představa, jak si to po převozu domů nemůžu užít, dokud s tím ještě někdo z rodiny nestráví dalších několik hodin, mě od častějších nákupů v tomto řetězci vždy odrazovala a když už jsem tam něco pořídila, musela jsem mít předem jistotu, že je nablízku někdo, kdo to dá dohromady.

Není divu, že jsem se zaradovala, když majitelé konečně pochopili, že by měli dát zákazníkům na výběr, a zřídili e-shop. Napřed jste si tam mohli jen objednat, dali vám to na hromadu a vy jste si to odvezli a... Jasně, smontovali. Asi na to moc lidí nenaletělo,  tak dnes už můžete chtít dovoz a kompletaci, a... Jasně, zaplatíte za to.
To se mi nelíbí. Když chci komodu, chci, aby mi ji přivezli, postavili na místo a aby mě nestála víc, než je její cena v krámu.

Ani pocit, že mám knihovnu jako protagonisté seriálu Teorie velkého třesku, mě vůči tomuto způsobu prodeje pozitivně nenaladí. Ty kluky zbožňuju včetně Sheldona Coopera, ale fakt nemusím mít doma to co oni.
Rozhodla jsem se, že:
1. Už nikdy nepošlu nikoho z rodiny pro cokoli, co nekoupí za pár minut po příchodu do krámu.
2.  Budu  víc nakupovat přes internet.
3. Vrátím přízeň klasickým obchodním domům, ještě jich pár existuje.