Čekání na řemeslníka

Tak jsem koupila lustry s LED osvětlením. Zavěšení poněkud komplikovanější, neobejde se bez vrtání do stropu. Umím (snad) psát knížky, uvařit, uklidit a vyčistit nádržku od WC (odkoukáno od instalatéra). Zbytek musím objednávat u odborníků. Dobře, tak se poohlédnu.

Poptám.

„Volej hodinového manžela, mám s ním dobré zkušenosti,“ radí jedna.

„Pošlu ti svého elektrikáře, ale... Není zrovna nejlevnější,“ nabízí druhá.

Zabrala jsem až na radu: „Zkus super souseda“.

„Co to je?“

Skvělá aplikace prý.

Přihlásila jsem se tedy, zadala přání, kontakt na sebe a začaly mi chodit nabídky s cenou, kterou vidím jen já. Můžu porovnat s recenzemi. Jeden vyhrává. Oznámila jsem to správci webu, za chvíli zaplatila a byli jsme propojeni.

„To je skoro jak na Tinderu,“ smála se jedna, jíž jsem referovala průběh akce lustry.

„Co to je?“

Skvělá aplikace prý.

Aha.

Smluvený den. Od rána uklízím uklizené. Vzpomenu kamarádku, na kterou jsem v nezvyklou dobu narazila na Andělu. „Je u nás uklízečka, je mi to tak trapné, raději odcházím z domu,“ přiznává.

„To nic není,“ říkám, „ naše kolegyně vždy před příchodem uklízečky uklidí“.
"Když pozvu chůvu, nejraději bych zůstala, abych ji mohla hlídat," trumfuje to jedna z mladší generace.

Blíží se smluvená hodina příchodu cizího člověka. Nervy pracují. Jaký bude? Přívětivý, neurvalý...

Asi popáté od rána jdu umýt umývadlo. Až si bude mýt ruce, ať nevypadám jak špindíra.

Do WC novou vůni! Rychle!

V chodbě zapálit voňavou svíčku, ráno pršelo, není vyvětráno...

Pro jistotu namlet kávu...

Na talířek naskládat sušenky....

Pak mi to dochází. Nejsi v socialismu, za tuto službu už jsi zaplatila, nevyšiluj.

Za pět minut by tu měl být. Do pozoru, mobil u ruky. Nervózně pochoduju po bytě. Kontroluju, zda je vše připraveno. Nevydržím s nervy, jdu ho vyhlížet před dům.

Konečně! Jejda, úplně normální člověk. Profík. Žádné kafe, rovnou do práce, za chvíli hotovo, podání ruky a někdy zase na viděnou...

Radost z nových lustrů převeliká, ale to vypětí! Kruci, kolik ti je?, zlobím se na sebe.  Volám kamarádce, co má hospodyni.

„Přijď na kafe a na sušenky.“ 

Přinesla prosseco. Když jsme ho dopíjely, udělaly jsme si tu čerstvě namletou kávu určenou elektrikáři a shodly se, že my, ročníky, co zažily období, v němž byli řemeslníci pány Bohy, už se asi nezměníme.