Blog Oliny Táborské

Nejsem proti pomoci slabším jedincům státem. Ten má pomáhat lidem jakkoli handicapovaným, kteří si nemohou obstarat prostředky na existenci. Opuštěným dětem taky. Nenapadá mě už nikdo, o koho by se stát měl starat. Jeho úlohou je poskytovat svým obyvatelům bezpečí – proto je třeba investovat do armády, dobré podmínky k nalezení zaměstnání – proto by měl podporovat zaměstnavatele kvalitními zákony.   Na státu je poskytování veřejné dopravy a zdravotní péče na úrovni, na jakou má. Ještě je snad v možnostech státu a jeho úředníků udělat maximu pro to, aby si lidé bez zaměstnání nezvykali na dávky, ale aby brzy získali práci – takže by stát měl podporovat Úřady práce, od nichž bych očekávala snahu zaměstnat co nejvíc svých klientů. Když budou mít obyvatelé práci, budou platit daně a sociální a zdravotní pojištění. Jak s těmito penězi stát naloží, to už je i věc společnosti. Jde o to, koho si zvolí. A tady je problém. Babišova vláda tady se socany osm let přesvědčovala část obyvatel, mezi v

Vždycky jsem se ptala, proč se věci dějí tak, jak se dějí, a proč lidi dělají to, co dělají. Ráda jsem d iskutovala na sociálních sítích a psala tento blog. Poslední dny se mi nedostává slov. Neznám taková, která by vyjádřila, co cítím. Nechce se mi jen tak oznamovat, že nenávidím válku. Že jsem zděšená z toho, co se děje na Ukrajině. Zděšení mě provázelo i při válkách v Zálivu, ve Rwandě, na Balkáně, v Afghánistánu, v Iráku, v Gruzii,  v Libyi, v Libanonu, v Sýrii, v Barmě – a to jsem vyjmenovala jen ty, které mě právě napadly. Pořád se někde válčilo a válčí, po celý můj život. Dosud to bylo NĚKDE. Teď je to VEDLE a přesto jsme i nadále nuceni čelit lidem, kteří  zpochybňují odporná zvěrstva, páchaná z podstaty zrůdnosti. Vidí záběry v televizi a budou stále tvrdit, že se nic neděje. Zajímám se o politiku a historii a přesto mě někteří přesvědčují, že se věci dějí tak, jak to vnímají oni pohledem dosahujícím pouze za plot nejbližšího domu, než já, která se nepřestala ptát proč.   Ješt