Přeskočit na hlavní obsah

Čekání na zlatou rybku či kouzelného dědečka

Co by za takový zájem o předvolební dění, jaký tu pozoruji, dali svého času představitelé mocenské strany a vlády, vnucující nám povinnost volit. O kandidáty jsme se samozřejmě nezajímali, nemělo to cenu, spíš nás to štvalo. Nebo nás zlobilo vlastní máslo na hlavě? Mnohdy jsme totiž šli hodit papír do urny jen s ohledem na příbuzné nebo z obav před tresty. Vzpomínám na kuchařku z nemocnice, která odmítla volit, jak ji ve vsi, kde jsem žila, dovlekli do volební místnosti násilím.
Vzpomínám na své první volby, kdy jsem zvolila aniž jsem to tušila, člověka, který dvacet let předtím zničil naši rodinu (píšu o tom v generačním románu Hlas pro vraha a vlastně tu tak trochu prozrazuji pointu i když ... Není to detektivka, takže klídek).
Dnes jsem poslouchala v rádiu relaci, kde posuzovali úroveň současné kampaně. Dotyčný odborník v ní  postrádá humor, nosná témata... No, já humor objevila přinejmenším u dvou stran a tamtéž i pár pro mě důležitých témat. Pro jednu z těch dvou jsem i dost lobovala a těší mě to, ale jsem připravena přijmout výsledky bez ohledu na svá přání v klidu a bez emocí, pokud nepůjde o populisty a nacionalisty, ti jsou nebezpeční. Leadrům slibujícím napravit úplně všechno nejde o zájem o lidi, ale o moc. Vzpomeňme Adolfa Hitlera. Jeho slibům naletěly miliony nejen Němců, zpočátku zblbnul i jinak moudré a charismatické světové osobnosti politiky.
V tomto roce mě vždy potěšilo, jak voliči xenofobům a křiklounům nenaletěli například v Nizozemsku či v Rakousku a vlastně i v Německu, kde to bylo „o fous“... Jasně, porážka Marie Le Pen ve Francii!!! 
Doufám, že za deset dnů zbývajících do voleb ještě spousta lidí přehodnotí. Stačí si položit otázku, kdy jim někdo dal něco jen tak, zadarmo. Kdy potkali kouzelného dědečka či zlatou rybku, kteří jim splnili všechno, co si přejí, a že si většinou takto lidé přejí spíš to, co je nereálné. V opačném případě si totiž můžou plnit sny sami...
Asi by se mi vysmáli, přitom jejich příklon k leadrům slibujícím všechno je stejně naivní jako očekávání, že se dožijeme světového míru.
Štítky:

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Návrat k sobě

Zběsilost letícího času. Den postrádá ještě několik hodin. Napětí od rána. Káva vypitá ve stoje, snídaně – koupený sendvič - za chůze. Diář plný. Každé vybočení krade čas. Třeba i telefonát příbuzného nebo kamaráda. Nákupy přes internet. Nejvhodnější čas k vyzvednutí kolem půlnoci. To už tělo vypovídá. Upadá do spánku, trvajícího dvě hodiny. Poté ho budí myšlenky na resty.  Ráno silnější káva než včera. Nastává opět den plný stresu. Zítra totéž.  Přichází víkend. V sobotu pokus číslo jedna o delší spánek. Nejde to, myšlenkový chaos ovládl spánkové centrum. Pokus číslo dvě o snídani s rodinou. Nedokonalý, pokud je mobil po ruce. A bez něj to nejde.  Rozpolcenost. Termíny. Povinnosti. Obavy. Nejistota.  Naštvaná rodina. Klid už není ani doma.  Zavolá kamarád, kamarádka. „Zkrať to,“ vyhrkneš ze zvyku. Máš po kamarádství.  Tvůj život přestává být tvůj. Nemáš čas na partnera, děti, na rodiče, sourozence. Takhle jsi to chtěl/a?  Práce tě měla bavit, živit, rodina naplňovat
Okomentovat
Další informace

Perfect day

  Tak se i druhý díl série knih Jak to vidí Ivanka Adamcová dočkal křtu. „Dvojka“ vyšla za covidu, křest jsme musely s Ivou dvakrát odložit. Takže v sobotu 3. 12. 2022 na Novotného lávce měly knihy, my s Ivou i naše kmotry moc příjemný den.  Snad si to říkají i hosté, kteří zaplnili sál. Loučení bylo večer těžké, nikomu se nechtělo odcházet. Křtily: Terapeutka, hudebnice, autorka mnoha CD, Pavla Štěpničková, která poprvé rozezpívala plný sál. Podruhé se to povedlo hlasovému improvizátorovi Patriku Kee. Klára Issová nás čtením jedné z mých povídek z „trojky“ tak rozesmála, že jsme se i  na pódiu smíchy dusily. Jak se říká, užila jsem si svých pět minut slávy, ale kdo mě zná, ví, že raději sedím za počítačem. Někdo umí mluvit na jevišti, někdo zpívat a hrát, já raději píšu. A Iva? Jak jsme se včera přesvědčili, umí nejen mluvit, ale i zpívat. Patrik Kee jí při svém vystoupení předal mikrofon a my nestačili údivem valit oči. Protože mám ráda jazz, řekla bych to jeho slangem - Iva br
Okomentovat
Další informace

Bolševik v nás

Poznamenal nás, nečekala jsem, jak moc se obrovské části společnosti komunismus vepsal do krve. Celých dvaatřicet let od pádu komunismu určité voličské množině, ale potažmo ani nám, neb jsme s tím dosud nic neudělali, nevadí, že se do vrcholné politiky stále dostávají  PŘESVĚDČENÍ  komunističtí šíbři různého ražení a morálky.  Nevadí, že jsme sice komunistický režim vyhlásili za zločinný, ale dovolili komunistům, aby si udrželi stranu,  hlasovali ve volbě prvního, druhého a třetího i čtvrtého v jednom prezidenta. V předešlé vládě dokonce diktovali vládě, byť v ní přímo nebyli. Nevadí, že se tu nerespektují zákony, že se tu nedrží slovo, sliby, neplatí dohody. Však co, jsme na to zvyklí. Nevadí, že se současný prezident, ač se rád od komunismu distancuje, chová jako vysoce postavený komouš - podváděl v kampani, lhal a lže a lže. A lže. Není prezidentem „dolních deseti milionů“, nevyhodil kancléře, který nezískal prověrku, ač nám to slíbil, stručněji neuděl nic, aby nás přesvědčil, že je
Okomentovat
Další informace