Právě jsem doposlouchala podcast Vinohradská 12
o tom, jak se Rusové, žijící v České republice, bojí vyjádřit svůj názor, protože podezírají ruské tajné služby ze špionáže a obávají se nejen o svůj život, ale i o životy svých blízkých, žijících v Rusku.
Přemýšlím, kolik odvahy měli ti, kteří se rozhodli žít v jiné zemi, třeba u nás. Nemyslím tím zbohatlíky, o jejichž poctivém nabytí majetku lze silně pochybovat. Mám na mysli obyčejné Rusy, kteří se tu vypracovávali pomalu a nenápadně a nyní s námi souzní i názorově.
Pár takových znám. Žila jsem v Rusku tři roky a vždy jsem se o život tam zajímala.
Jako novinářka jsem se později s některými seznámila a dnes mám s nimi obavy, aby se jim něco nestalo jen kvůli omezenosti některých spoluobčanů s potřebou podněcovat nesváry, nenávist a xenofobii.
Vím o manželském páru, který v 90. letech pracovně cestoval po světě a našetřil nějaké peníze. Ačkoli dnes Rusům nevadí superbohatí oligarchové, dokonce je volí, tehdy mít něco peněz znamenalo žít ve strachu ze zločinců.
Stalo se. Když nemohli na tyhle cestovatele, pohybující se mimo Rusko, zabili jim v parku nožem do zad synovce. A tak se tato rodina rozhodla. S velkým prodělkem prodala všechno, co za celý život vybudovala, protože převážet movité věci bylo v těch letech nebezpečné. Před hranicemi se Slovenskem tyto lidi vesměs okradly tlupy, které tam nějaký čas takto řádily.
Veškeré jejich úspory padly v ČR na koupi bytu a léta žili v prázdném, který postupně zařizovali, podle toho, jak se jim začínalo dařit. Oba vysokoškoláci, neměli problém se naučit česky a najít si práci.
Od letošního 24. února dostal jejich bezstarostný a spokojený život novou demenzi strachu z toho, kdo si vzpomene, že jsou Rusové.
Jejich příběh, začínající rozhodnutím opustit před třiceti lety rodnou zemi, snad dopadne dobře. Mám však ještě jeden příběh letité kamarádky, kterou jsem poznala v někdejším Leningradu, dnes Petrohradu. Já tam dokonce přivedla na svět druhé dítě, popisuju to generačním románu Hlas pro vraha. Pobyt v porodnici mě šokoval, všechno tam bylo jiné než u nás, ale o mě i o dítě se postarali dobře. Rodila jsem v den svých narozenin, byla to zajímavá epizoda, která se vesele i pozitivně na mém porodu podepsala.
Coby maturantka z ruštiny – povinné – jsem se domnívala, že umím dobře rusky, maturovala jsem za dvě. Jenže! Uměla jsem odvyprávět, jak šly za sebou sovětské pětiletky a znala jsem život Lenina, ale v porodnici jsem potřebovala zcela jiná slovíčka. Navíc tam působil indický lékař se špatnou ruštinou. Když přišel k nám do pokoje a jedné mamince po druhé vyprávěl, jak je na tom její miminko, já mu nerozuměla ani slovo. Vedle ležela Líza, krásná žena s černýma očima, dlouhými tmavě hnědými, lesklými vlasy a čistou snědou pletí. I po porodu v bílé košili bylo vidět, že má pěknou postavu. Všeho tak akorát, jak řekl můj manžel.
Všimla si mě prý už na sále, já ji pochopitelně neregistrovala. Ona už měla po porodu, a tak přihlížela tomu mému.
Viděla, že mi při informacích o mém synkovi tečou slzy po tváři a pochopila, že nerozumím, a tak poprosila lékaře, aby dělal pauzy, a snažila se mi překládat do své ruštiny, co doktor povídá. Obsah byl pozitivní, takže jsem se při jeho odchodu už usmívala jako ostatní maminky.
S Lízou jsem se spřátelila. Pomohla mi mnoha radami. Měla druhého potomka jako já, ale byla znalá poměrů. A tak třeba věděla, že pytlík s pískem, který mi přistál na posteli, mám dávat na břicho, aby se rychle zatáhla děloha. Nosila mi plátěné pásy se šňůrkami, které sloužily jako vložky. Odevzdávaly se k vyprání. Oficiální příděl nemohl nikomu stačit. Když pochopila, že jsem nešťastná z nemožnosti jít pod sprchu, která tam vlastně nebyla, jen bidet, k němuž se dvakrát denně řadily maminky přes celou chodbu a myly se na očích všem, zavedla mě do koupelny pro personál, kde byla aspoň vana, a hlídala před dveřmi, než jsem se umyla.
Po návratu z porodnice mě Líza zastihla, když přišla na návštěvu, plačící s miminkem v náruči. Beze slova mého syna přiložila k prsu a nakrmila ho. Než jsem mohla kojit, chodila každý den s lahvičkami svého mateřského mléka a synka ještě nakrmila z prsu, aby se naučil sát.
Pravda, jako správná Ruska si tuto pomoc od nás vybrala. Před našim odjezdem na prázdniny nám dala seznam toho, co chce přivézt. Samozřejmě si to zaplatila, věci jsme jí dávali s účtenkami. Ona nám zase vozila zeleninu z rodného Pjatigorska. V Leningradu pracovala jako psycholožka.
Našim synům bude za pár dní, 44 let.
Byli jsme v kontaktu ještě několik let, Líze však nečekaně zemřel manžel a vrátila se na Kavkaz, kde se nám ztratila. Něco, spíš někoho, nám však zanechala. Svoji kamarádku, studentku medicíny, budoucí dětskou lékařku Elu. Po celý pobyt se nám Ela starala o děti, když byly nemocné, a stala se takřka členkou rodiny. S ní jsem v kontaktu dodnes a její příběh předkládám.
Elu bych popsala jako enormně chytrou, nepříliš půvabnou, ale ani ne ošklivou ženu. Měří asi 154 centimentry a každé kilo navíc by na ní bylo vidět, tak se celý život hlídá v jídle. Má drobné ruce a malou nohu, snad číslo 34. Tmavé krátké vlasy, s jiným účesem jsem ji neviděla. Pochází ze Sibiře, kam se už nevrátila.
Naše děti ji milovaly, byla pro ně ťjoťa. Mnohdy u nás přespala, když se jí nechtělo vracet se pozdě večer přes půl Leningradu do svého mini bytu. My měli třípokojový, místa bylo dost.
Měla přítele, bohatého Alexe. Nevím, z čeho zbohatl, v té době jsem nikoho bohatého neznala doma ani v Rusku. Alex však měl peníze, auta, ale neměl vysokou školu. Tu za něj vystudovala Ela. Při medicíně. Nechápala jsem to. Smála se. „To nemůžeš pochopit, když nejsi zdejší,“ říkala.
Někdy jsme její zkoušky slavili. Všichni Rusové, ale i ostatní cizinci, s nimiž jsme se stýkali, milovali české chlebíčky a jednohubky. „Odin raz v rot“ jim říkali. A chlebíčkům „buterbrodiky“.
Přišli vždy s lahví šampaňského a dělaly se „buterbrodiky“. Ingredience na ně přinesli, protože obchod, kde jsme nakupovali, nic takového neměl. Obrovské plochy zaplňovaly regály s pětilitrovými lahvemi kompotovaných broskví, konzervami fazolí, hnědými sáčky s moukou, cukrem, solí, několika druhy kečupů a asi třemi druhy polévek, mimochodem byly vynikající.
V oddělení zeleniny se daly koupit brambory, mrkev, červená řepa a zelí. Maso se tam neprodávalo, ani zelený hrášek, salám nebo šunka. Ta prostě nebyla. Majonéza, hrášek a uzeniny se občas daly sehnat v koutku s lahůdkami. Někdy tam měli i kávu, ale na tu se stály fronty - i čtyřhodinové. Členové rodin se v nich střídali.
Ještě byly k dostání konzervy s rybami.
Ráda jsem Ele připravila buterbrodikovou hostinu za každou zkoušku na medicíně. Zkoušky na vysoké ekonomické jsme neslavily, jen mi oznámila, že má za sebou „ekzamen“ z nějakého ekonomického předmětu a já žasla, jak je to možné. Jen se smála. Později se mi přiznala, že jí za to Alex platil. Zaplatil si vysokoškolský titul, dodnes nevím, jak to udělali. To mi nikdy neprozradila.
Za čas, kdy jsme už byli doma, nám psala, že je vdaná a čeká dítě. To už byla primářkou dětské nemocnice v jednom sovětském městě, kam ji poslali na umístěnku.
Pak přišel smutný dopis, že se syn narodil se srdeční vadou, kterou je třeba v roce operovat, jinak dítě zemře. Následoval další dopis, v němž mě žádala, abych jí operaci zajistila v jedné z pražských nemocnic. Že tam má kontakty na toho a toho přednostu, ale je třeba, abych tam dojednala podrobnosti. V podstatě mě řídila na dálku.
Do roka byla se synem u nás. Operace dopadla dobře, pro Elu a jejího syna jsme se stali druhou rodinou, stále nám projevovala vděk. Kloučka jsme podruhé viděli, když mu bylo asi čtrnáct. Bylo to po naší sametové revoluci a jejich pádu režimu. Chlapec přijel se školou do Prahy, setkali jsme se v hotelu, kde bydlel. Dostala jsem krabici nejlepších čokoládových bonbonů, jaké znám – kam se hrabou pravé belgické pralinky – a opět jsem byla ujišťována o vděku, až jsem Nikolu poprosila, aby toho už nechal a popovídal mi o sobě. Hezké jméno mu dala. Už tenkrát byl nadšený pro počítače. Vystudoval vysokou se zaměřením na IT a žije v Moskvě.
Brzy nato přijela Ela. Ubytovala se v hotelu poblíž Václaváku. Ruská rodina, která hotel vlastní, je jí vděčná za záchranu života jejich dcery ještě z dob, než emigrovali k nám, a tak měla Ela krásné ubytování a vídaly jsme se spíš při procházkách po Praze nebo na návštěvě u nás v bytě. Vyprávěla, jak strašné podmínky v Rusku panují. V obchodech po pádu sovětského režimu nebylo jídlo, ona ho měla jen díky pacientům. Jednou jela vlakem a byla v kupé sama. Přistoupili dva muži a bez ptaní jí sebrali kabelku a vybrali z ní čokoládu a svačinu. Gestem jí ukázali, jak jí podříznou krk, bude-li křičet.
Chápala jsem tudíž její nadšení v našich obchodech. Vypadalo to, že se zbláznila. Lítala a plnila koš vším možným. Před pokladnou jsem se jí zeptala, jak to chce dopravit domů. Zasmála se a koš vytřídila. Prý nemohla odolat. Fascinovaly ji například obaly našich těstovin...
Když přišla do krámu s alkohohem, zastavila se ve dveřích a já viděla, jak se jí lesknou oči. „ Prélisť, Olja, prélisť,“ říkala a smála se. Ne, není alkoholička, vlastně nepije vůbec a nikdy nepila, ale množství „krásných“ lahví s etiketami ji fascinovalo.
I jí zakrátko zemřel manžel. Byl kardiak, syn měl vadu po něm. Ela finančně nezvládala, všechno bylo v Rusku drahé a všeho bylo málo, a tak se brzy znovu vdala. Vzala si vdovce, jehož dceru léčila. Měl supermarket, byt a chatu. Sňatek jí nabídl. Byla to svatba z rozumu.
Žijí spolu a vzájemně se nenávidí. Nikdy mezi nimi nebyla láska. On potřeboval k dceři ženu a ona muže, který jí poskytne zázemí.
Jak šel čas, zjišťovala Ela, že když bude pilná, může občas vycestovat, a tak si nabrala tři práce. Je lékařkou v ordinaci, pracuje pro zdravotní pojišťovnu a ještě chodí vypomáhat do nemocnice. Po pádu režimu o místo primářky přišla, to jsem zapomněla zmínit.
A tak se každý rok od nenáviděného manžela dostane aspoň na několik dní tu do Řecka, tu do Turecka, Itálie nebo Karlových Varů a Prahy. Když je tady, bydlí v hotelu přátel.
Přijela i krátce poté, co Putin anektoval Krym. Byla jsem toho plná, a tak jsem doufala, že to spolu probereme. To jsem si dala! Seřvala mě, jak jsem naivní a blbá. Ukrajinci jsou – následovaly ty nejhnusnější výrazy – a Krym nikdy jejich nebyl, protože „alkoholik Chruščov“... , no však tuhle epizodu, kdy Chruščov Krym Ukrajině daroval, znáte.
Také jsem na ni křičela. Dodnes nás vidím, jak stojíme ve Stromovce proti sobě a řveme na sebe. Tenkrát jsem ji tam nechala stát. Utekla jsem. Byla jsem strašně vzteklá, jakou mám kamarádku.
Večer jsme si zavolaly a další den se opět sešly s dohodou, že se nebudeme bavit o politice. Sice to šlo, ale napětí mezi námi bylo velmi nepříjemné. Pozvala jsem ji do Erhartovy cukrárny na třídě Milady Horákové v domnění, jak ji ohromím prvorepublikovými zákusky, ale nijak ji nenadchly. Mají prý v Rusku lepší. Po nástupu Putina se regály v obchodech opět naplnily.
V následujících dnech jejího pobytu jsme se už nesetkaly.
Když přijela asi za dva roky, o politice jsme mlčely. Ona tu nakupovala značkové věci, jsou prý u nás levnější než u nich. Neměla jsem ponětí o vychytávkách k mobilům, moc na to nejsem. Ani jsem neznala chytré hodinky, ale statečně jsem jí tlumočila v příslušném obchodě a vlastně jsem byla ráda že už na to všechno očividně má.
Nebavily jsme se ani o jejím manželovi. Jen mi řekla, že jakmile bude mít důchod, rozvede se s ním a odstěhuje se od něj, že si koupila v Moskvě garsonku.
Snad se mi podařilo popsat její nelehký život v zemi, kde člověk asi musí být tvrdší než by chtěl, aby přežil. Nevím. Vím jen, že i když měla možnost sledovat dění ve světě, spokojila se s vymýváním mozků státními médii, protože ta její nenávist k Ukrajincům byla nefalšovaná.
Žít tolik let vedle muže, kterým pohrdá, s nímž se nebaví – každý má svůj pokoj, na chatu jezdí převážně ona – musí každou ženu poznamenat. Se synem má pěkný vztah. Oženil se a má dítě. S dcerou, kterou vychovala, se nesnášejí.
Několikrát jsem jí ptala, proč se nerozvede. Vždy se na mě podívala jako na hlupačku, která nechápe, že to není tak jednoduché. Pracuje a žije stále v městečku, kam ji poslali po státnicích, jinde by se prý nechytila, i když je dobrá lékařka. Tak to tam prý nechodí.
Nyní mlčíme obě. Nikdy mi neodpověděla na mé otázky, pokud jsem jí je kladla písemně. Napřed mě to štvalo, pak jsem pochopila, že je opatrná. Hlavně však obě víme, jak to má se vztahem k Ukrajincům ona a jak já. Já už vím, ale možná to ví i ona, že její syn je ve věku, kdy - pokud se tak Putin rozhodne - bude muset narukovat. Možná ho zachrání jeho srdeční vada, i když po té operaci je zcela zdráv. Takové povolání by s ní ovšem mohlo pohnout, zacloumat jejími emocemi, ale obávám se, že se nenaštve na Putina...
Nevím, kdy se spojíme, co si povíme, teď bych to nedokázala. Když někoho znáte takřka celý život, navzájem jste toho pro sebe tolik udělali, není lehké zatratit ho, i když víte, že má vymytý mozek. A to je žena se dvěma vysokými!!! Co chtít od méně vzdělaných nebo zaostalých Rusů, také sledujících jenom státní televizi?
Toť otázka s odpovědí za milion...
Komentáře
Okomentovat